Kolem Annapuren - 1. cast

Po dvou dnech strávených v Kathmandu (někdo chodil po městě, někdo ležel v důsledku zažívacích potíží) jsme konečně vyrazili na místní autobusák, se zaručeným tipem na bus do Dumbre ve 14:00. Autobusák odpovídal nepálským poměrům, to znamená pokrytý odpadky a špínou. Lístky jsme sehnali na úplně jiný autobus, který jel o dost později, nabíral lidi na nepravděpodobných místech a vůbec každou chvíli stavěl. Posádka busu se skládala z řidiče a naháněče, který na každé zastávce vyskakoval a snažil se do autobusu nahnat další a další lidi, kasíroval, utíral si obličej odporně ušmudlaným ručníčkem a pouštěl na videu hodnotné indické filmy. No a za chvíli se setmělo a tak jsme se řítili do tmy, pokukovali po nuzných příbytcích místních a přemýšleli o tom, kde asi budeme spát, pokud v Dumbre neseženeme nějaký další povoz s cílem Besi Sahar. To se nám k velkému překvapení podařilo a již v 10 hodin večer jsme si objednávali jídlo v hotelové restauraci.

První den cesty nám dělalo společnost strašlivé vedro a přes noc bohužel i obří pavouci (a věřte, že obří opravdu neznamená českého křižáčka). Mě představa pavouka hnusáka lezoucího mi po obličeji vypsychovala natolik, že nám Jakub musel v pokoji postavit vnitřní část stanu jako moskytiéru. Další zážitky (i když rozhodně ne tak velké) jsou: pomeranče a banány všude kam se podíváš, pan slepičák (nosič s klecí plnou slepic na zádech) a opice, které se houpaly na keřích nad skálou a moje skvělá vyrážka ze sluníčka. (Pozn.: V tibetském zápisu jsme zapomněli zmínit, že jsme při odjezdu od Everestu zahlédli lišku).

Dnes je pátý trekový den a my stoupáme stále výš a výš a již jsme dosáhli hranice 3000 metrů. Krajina se samozřejmě stále mění a místo banánovníků teď máme nadosah zasněžené horské velikány. Turistů je tu přiměřeně, jen jedno odpoledne jsme se nějakým nedopatřením ocitli ve velkém davu. Překvapením, a to bohužel nepříjemným, jsou ceny jídla (ubytování je velmi levné, občas i zadarmo, pokud si v lodži dáte večeři). Jídlo se pohybuje kolem 100 korun (a my si naivně mysleli, že tu bude levněji než u nás), naprosto skandálních výšek dosahují ceny čaje (takže si vaříme svůj vlastní na vařiči). Naším nejoblíbenějším pokrmem se stal Dal Bhat, což je rýže, curry  brambory nebo jiná curry zelenina a čočková (nebo jiná luštěninová) polévka, někdy doplněno tibetským chlebem - plackou, která Frantovi plným právem připomíná velký řevnický brambůrek. Hlavní kouzlo Dal Bhatu spočívá v tom, že vám ho průběžně doplňují (většinou jsme se dostali na dvě plné porce). Ostatní jídla, tedy těstoviny, rýže, brambory nebo plněné taštičky momo v kombinaci se zeleninou, vajíčkem nebo sýrem jsou také moc dobrá, ale porce by po celodenním chození mohly být větší (tak asi trojnásobně). Na jačí steak jsme se zatím nezmohli.

Sedmý den jsme pojali jako aklimatizační, zůstáváme druhou noc v příjemné lodži kousek před centrální vesnicí celého údolí - Manangem. Z výšky asi 3400 m.n.m. jsme se vydali na celodenní výlet k jezeru 4600 m.n.m. a po čtyřech hodinách supění a funění do nekonečného kopce jsme ho úspěšně dobyli.

Rostoucí nadmořskou výšku už lehce cítíme (viz. supění a funění), pro dokonalou aklimatizaci jsme tedy zůstali ještě jeden den v Manangu, kde jsme navštívili přednášku o vysokohorské nemoci pořádané neziskovou organizací Himalayan Rescue Association. Doplnili jsme tu zásoby jídla (čínské polívky a čokoládu)a vyrazili odbočkou z hlavní trasy k jezeru Tilicho - jak praví průvodce jen pro zkušené trekaře. S nadmořskou výškou přes 4900 m. se jedná o údajně nejvýše položené jezero světa. První den jsme zakufrovali a posléze přespali v novém hotelu na půl cesty k jezeru. Druhý den jsme vynesli batohy k base camp hotelu a nalehko vyšli k jezeru, které bylo krásné, modré s plovoucími úlomky ledu. Tady pořádně foukalo, takže jsme se po velmi krátkém kochání rádi vrátili přespat do base camp hotelu. Bylo to zatím jediné místo, kde nebylo dost postelí pro všechny zájemce a někteří proto museli vzít za vděk místem na zemi v jídelně. Nás se to díky včasnému rannímu zabrání postelí naštěstí netýkalo a vzhledem k zvýšené hustotě lidí u stolů jsme si alespoň příjemně popovídali s ostatními turisty. Navíc jsme měli veselé a upovídané ukrajinské spolubydlící s českým spacákem Pinguin. Bohužel s sebou nemáme státní vlajku, takže jsme výročí založení Československa oslavili zalehnutím v rekordních sedm hodin.

Po odbočce k jezeru jsme se vrátili do hlavního údolí a vydali se vstříc nejvyššímu bodu celé trasy, sedlu Thorung La. Poslední noc jsme strávili ve vesnici Thorung Phedi, což byl spíš jen shluk lodží a hotelů. Ten náš měl dokonce vytápěnou jídelnu narvanou k prasknutí. U stolu jsme seděli mimo jiné s Baskem, který je na cestách už dva roky a trek absolvuje s nepálským kamárádem, o kterém si všichni myslí, že je jeho průvodcem. Díky vydyndaným dekám (i když nám šetřivý recepční dopřál jen dvě pro čtyři lidi) nám ani ve výšce přes 4.500 m.n.m. nebyla zima.

Z výstupu do sedla sepsala své zážitky Zdenka:

Budik nam zvoni v pul pate rano (a to nejsme zdaleka prvni). K snidani je tradicne vlockova kase a caj.

Podle pruvodce nas ceka 1000 m stoupani, ktere bychom meli zvladnout nejhur za pet hodin.

Ja a Martina vyrazime tesne pred sestou. Pomalu se rozedniva. Nad vrcholky hor je videt svetlejsi pruh a pak uz jen huste mraky (uz predevcirem Franta prorokoval spatne pocasi, kdyz kontroloval tvary mraku, ktere se hnaly po obloze). Diky oblacnosti je pomerne teplo, odhadujeme asi 4°C pod nulou.

Martina jde prvni. Ja se sunu pomalu za ni. Za pul hodiny zastavujeme. Zacinam se potit a tak si sundavam prvni mikinu. Predchazeji nas kluci. Za dalsi pul hodinu mijime high camp, ktery je vyskove v polovine cesty (vcera jsme se rozhodli v nem nespat, abychom snizili ryziko, ze nekoho z nas postihne horska nemoc).

Zacina prituhovat a zveda se vitr. Prsty na nohou a rukou skoro necitime. Dava se do me strasna zima, ale nastesti si podnikavy Nepalci v tehle nehostinne koncine zaridili cajovnu. Franta  uz je nekde v tahu. Ja,  Martina a Jakub vyuzivame posledni moznosti (mozna v zivote), zastavujeme na nekrestansky (jak jinak) drahy caj (za 90 NRs, coz je zhruba trojnasobna cena nez obvykle) a po zahrati na sebe navlekame dalsi vrstvy obleceni.

Horsi je, ze behem nasi prestavky, zacne snezit. Davame se na cestu. Martina dal dela vodice, pak se plazim ja a zada mi jisti Jakub. Uz je hrozna zima. Premyslim, jak dlouho muze trvat nez vzniknou omrzliny... Snih. Vitr. Mraz.

Nestacim popadat dech. Nikdy driv by me nenapadlo, ze muzu jit do kopce tak pomalu, ze se vubec nezahreju. Sleduji Martiny paty a snazim se predstavit, ze cesta jde po rovine.

Podle Jakubovi GPS nam zbyva jeste 200 vyskovych metru. Zacinam pochybovat, ze se mi to podari vylezt.

Proti nam prichazi nepalsky nosic, ukazuje za sebe a rika:“ten minutes.“ Trochu se nam ulevi. Mel pravdu. Zbyva nekolik poslednich nekonecnych metru a v 10 hodin dopoledne se konecne vsichni (Franta uz na nas trictvrte hodiny ceka) ocitame v sedle - 5416 m n. m.

Dostali jsme se tak nejvýše, kam jsme se zatím vlastními silami podívali. Z Besi Saharu jsme vyšlapali necelých pět kilometrů převýšení, s odbočkami k oběma jezerům ještě o něco více. V sedle jsme se příliš nezdrželi, protože po řadě slunných dnů nám počasí připomnělo, že jsme ve velehorách a z od rána zatažené oblohy se chvilku před sedlem začal sypat sníh. Studený vítr navíc způsoboval, že ruku vyndanou kvůli focení z rukavice bylo třeba dlouze rozmrazovat. Himalájský zážitek tak byl opravdu komplexní. Ze sedla nás pak čekalo dlouhých 1.600 m. sešupu do vesnice Muktinath, významného poutního místa.

Další den se počasí vrátilo do svého slunného standardu a my jsme si prohlédli areál kláštera, kde mají mimo jiné věčně planoucí výron zemního plynu a bazénky k rituálním koupelím. Ani zbytky včerejšího sněhu a k nule se blížící teplota vody i sněhu neodradili některé odvážlivce, my jsme odolali. Krajina se po překonání hřebene, který do značné míry brání přísunu vlhkosti zcela proměnila. Po jarně svěží zeleni, kterou jsme po několik dnů stoupali, a zimně mrazivém hřebeni tu poprvé v Nepáli vidíme barvy podzimu.

Další den jsme sestoupili do malebné vesnice Kagbeni, vstupní brány do oblasti Mustang, která byla dlouhou dobu zcela uzavřena cizincům a nyní je sem vstup možný jen s průvodcem a za vysoký poplatek. Využili jsme alespoň možnosti krátkého výletu do jediné přístupné vesnice oblasti a pak už nás čekal přesun do Jomsonu, vesnice, kde velká část turistů trek končí, protože je zde letiště pro malá letadla a jezdí odsud autobusy. Cesta vedla údolím, kterým silný vítr hnal proti nám ostré částedky prachu, takže jsem si chvílemi připadal jako na poušti.

Po 16 dnech pochodu využíváme v Jomsomu internetového připojení a zveřejňujeme zápisky z první části našeho treku. Rozhodli jsme se nepřesouvat se do jiné oblasti a pokračovat kolem Annapuren, i když už trasa vede civilizovanější krajinou.

Zapsali Martina a Jakub během treku, s vlastní výpovědí přispěla Zdenka.