V těžkých cestovatelských okamžicích (a že jich je) si říkám, jak perfektní by bylo být tu bez dětí. Myslím ty moje tři skákající blechy. Viděla bych všechno. Jedla bych co chci a kde chci. Dělala bych jen to, co uznám za vhodné.
Navštívili jsme milión dětských hřišť, ZOO a absolvovali nespočetně živých diskuzí o tom, co si dáme k jídlu (KFC rozhodně nepatří k mým favoritům). A pak přijde záblesk a my jsme schopni absolvovat prohlídku galerie! Jako zázrakem nikdo nekřičí, nehádá se, nešťouchá do bratrů. Barcelonský přírodní úkaz!
V takových světlých okamžicích vidím, že díky dětem vidím. Nemám žádný to do list. Nepospíchám, ono to ani nejde. Loudáme se, poflakujeme, zevlujeme. Pozorujeme město z jiné perspektivy. Poletující papoušci? Sama bych si možná nevšimla. Ulička s komiksovými obchody? Nechala by mě úplně chladnou. Picasso? Já ho ráda nemám. Jak se sakra může líbit šestiletému klukovi? Život je plný překvapení.
A tak odhazujeme průvodce. Zase. Nejprofláknutější památky jsou stejně jen na rezervaci. Možná mineme top 10 doporučených míst. Možná najdeme místa vlastní.
