Město zbytečných balkónů

Každé město má něco jedinečného. Barcelona má Gaudího, Sagradu, pravoúhlé ulice, vlnící se domy, barevné mozaiky, davy turistů.  A nepoužitelné balkony. Úzké nudličky venkovního prostoru romanticky zarámované křehkým tepaným zábradlím. Jedna nad druhou, jedna za druhou. Pečlivě naskládané na sobě jako vyžehlená trička v komínku. Na každý balkon se stěží vejde maličká židle. Nikdo tu nesedá. Nikdy. Kolem židle schází prostor, nedá se projít, posadit, natáhnout nohy. Nepraktické. Nefunkční. Nádherné. 

Tak jako samotné město. Stokrát popsané v průvodcích, a přece v mnoha ohledech překvapivé. Alespoň pro mě.

 

Barcelona je kosmopolitnější, než jsem si kdy u nějakého města dokázala představit. Procházíte městem a míjejí vás tváře. Bílé a ještě bělejší. Opálené do hněda, tmavší i úplně černé. Na chvilku se posadíte na pláži nebo dětském hřišti a v několika minutách kolem vás barevně defiluje celý svět.