První den jsme viděli hrobku ministerského předsedy Mughalské říše, takový menší Taj Mahal, také z bílého mramoru vykládaného barevnými polodrahokamy. Po relaxu v krásné zahradě kolem hrobky jsme se vydali na pevnost, která byla většinu času centrem muslimy ovládané Mughalské říše. Hlavní atrakcí pevnosti jsme překvapivě byli my. Indičtí turisté se s námi neustále chtěli fotit. Někteří se jen nenápadně připlížili a v rychlosti zmačkli spoušť, ale většinou se u nás střídali, dokud svoji fotku neměl každý člen rodiny. V pevnosti byl až do své smrti vězněn panovník, který nechal postavit Taj Mahal. Aby utišil zármutek ze ztráty milované manželky (přesněji jedné z milovaných manželek) a mohl se plně věnovat stavbě její monumentální hrobky, svěřil vládu v říši svým čtyřem synům. A právě jeden z nich, po té, co se poradil se sourozenci, svrhnul svého otce a uvěznil ho v pevnosti, odkud mohl nešťastník Taj Mahal pozorovat alespoň z dálky. Z čehož plyne poučení uvedené v nadpisu.
Do Taj Mahalu jsme se vydali druhý den brzy ráno. Z blízka působí bělostný mramor usazený v krásné zahradě opravdu velkolepě a člověk si připadá jako v pohádce. Na druhou stranu by se mi mnohem víc líbilo, kdybych věděl, že stavba byla využívána třeba jako palác. Takhle se jedná skutečně jen o poněkud předimenzovanou hrobku. Ve své době muselo jít zároveň o působivou ukázku císařské moci. (Na syna ale evidentně nezapůsobila.)
Taj Mahal byl zároveň krásnou ukázkou památky, kterou člověk zná, ale žádné fotky ani vyprávění nenahradí vlastní zážitek.
Zapsal Jakub 24.11.
1 komentář:
Krásné psaní....zkuste si pro změnu na chvíli představit - jdete na Petřín, pod nohama vám skřípe čerstvě napadaný sníh....a pořád padá....
Okomentovat