Vzhůru do oblak

Je půl třetí v noci a nám zvoní budík. Zbytečně. Mě už dávno vzbudily hordy nedočkavých asijských turistů řídících se zřejmě heslem "Čím dřív, tím líp". Nezbývá než si protřít ospalé oči, nasadit kulicha, čelovku a vyrazit směrem vzhůru.

Mt. Kinabalu, 4095 m.n.m., je prý nejlehčí světová čtyřtisícovka. I tak výstup na vrchol přináší mnohá úskalí. Během dvou dnů je třeba zdolat přes 2000 výškových metrů a to v obou směrech. Z dusné džungle až na holý skalnatý vršek a zase zpět. Spí se v horských chatách v 3300 m.n.m. a posledních 800 metrů nadmořské výšky se chodí za tmy. Vlastně si tím člověk téměř říká o výškovou nemoc.

Lehkým zklamáním je organizace. Povinný je totiž nejen průvodce (cesta je dobrá a jasně značená), ale i balíček "ubytování/jídlo". Vrchol hory totiž ovládá jediná firma. Nedá se nic dělat, kdo chce nahoru, musí platit. Monopol turistice rozhodně nesvědčí.

Ve 3 hodiny vyrážíme do oblak. Doslova. Dlouhý blikající had baterek nad námi se za chvíli ztrácí v mraku. Světlo z mojí čelovky ozařuje asi dva metry lana nataženého vzhůru a pak už jen mlhu. Stoupáme v davu a přece sami. Slyším Jakuba, jak mi funí těsně za zády. Lehce mží. Na východ slunce budeme dnes na vrcholu čekat marně...

Tak třeba příště. Tady nebo někde jinde. Prostě na horách!

Zapsala Martina 3.4.