Jak jsme utekli nosorožci

Skutečnost, že jsme za celý den v džungli nespatřili nosorožce, majitele lodže dost trápila. Neváhal a hned druhý den nás spolu s průvodcem vyslal vartovat za vesnici. I nosorožce občas honí mlsná a pak se s chutí vydává na lup do kukuřičných políček. Nikdo z nás si naděje příliš nedělal a i já jsem byla zcela klidná, dokonce tak, že jsem si přestala vyhlížet strom, na který v případě nejvyšší nouze zvládnu rychle vylézt.
No, kam čert nemůže, nastrčí nosorožce. Kluci, včetně průvodce zajásali a rychle se za nosorohem vrhli dál na louku, aby si ho dobře prohlédli a samozřejmě i vyfotili. Já a Zdenka jsme je sledovaly váhavým krokem, v obličeji obě mírně zelené. Od dobrosrdečně vypadajícího tlustokožce nás dělilo pouhých 50 metrů, když v tom průvodce zakřičel danger a začal utíkat směrem k nejbližším stromům. Nosorožec výhružně pokyvoval hlavou a začal se rozbíhat. Pochopila jsem, že "definitely" útočí a na víc jsem nečekala. Asi poprvé v životě jsem předběhla Zdenku, která si nevšimla, že zvíře už je v poklusu a tudíž jí situace připadala méně vážná. Kukuřicí nacpaný nosorožec se naštěstí po pár krocích rozhodl, že je pod jeho důstojnost pronásledovat turisty a začal se znovu popásat.
Kluci ho ještě pěknou chvíli z povzdálí sledovali. Mě se roztřásla kolena a spolu se Zdenkou jsme radši vyklidily prostor. Lovec Pampalini ze mě asi nikdy nebude.

Zapsala Martina 14.11.