Huangshan - Žluté hory v mlze

Kromě počasí nám návštěvu další významné čínské památky zpestřily nepřesnosti v názvosloví. Po cestě jsme zjistili, že nám aktivní pokladní prodal lístky nikoli do města Huangshan (které se ale zároveň jmenuje Tunxi), ale rovnou do městečka Tangkou na úpatí hor Huangshan. Zatím, co jsem se snažil přes čínské studenty neúspěsně zjistit, kudy vlastně jedeme a zda se můžeme nějak dostat do našeho cíle (abych zjistil, že čínská angličtina se hodně liší od té, co znám), Martina z okna zahlédla náš zamluvený hostel Koala, zastavili jsme autobus a byli jsme k našemu velkému překvapení v cíli.

Po poradě na recepci jsme vzdali návštěvu panda zoo a rozhodli se využít mezery v dešti, která měla nastat další den dopoledne. Recepční nás také ujistil, že se dá v horách spát pod stanem. Večer jsme si prohlédli starou část města a ráno nás spolu se skupinou Číňanů už vezl mikrobus směr hory. Vyhodil nás u obrovského moderního terminálu s přibližovacími autobusy. Odolali jsme a vyrazili i s batohy po silnici směrem, kterým proudili autobusy. Pan Hu, kterého zmiňuje i Lonely Planet nás naštěstí odchytil přesně v místě, kde nám pomalu docházel morál a my jsme se rádi nechali zlákat na zamluvení nijak drahého hostelu na kopci a zanechání batohů u pana Hu. Nechali jsme si rozmluvit i asi 15 kilometrové pěší přiblížení po silnici a tak jsme byli za chvíli opět v terminálu, tentokrát jen s malými batůžky jako všichni ostatní.Když autobus vykroužil serpentiny, mohli jsme již vyrazit vzhůru po nejdelších schodech, co jsem kdy viděl (ty, kterými jsme druhý den scházeli byli ještě delší). Asi po 3 hodinách nandavání a sundavání nepromokavého oblečení jsme dorazili k horní stanici lanovky. Cestou jsme míjeli nosiče se vším možným, jejichž odbory zřejmě prosadily nepoužívání lanovky. Mohu prozradit, že slibované slunko jsme nezahlédli a první den jsme neviděli přes mlhu ani nic z výhledů.

Kochali jsme se alespoň pohledy na skupiny Číňanů v pláštěnkách, kteří s nadšením naslouchali výkladu svých průvodců o skalních útvarech skrytých v mlze. Po prvním dnu mi Huangshan připadal jako větší prachovské skály v mlze (i když granit není pískovec) a vhledem k hustému lesu mimo kamenné chodníčky a davům turistů jsem musel uznat, že to opravdu není místo pro chození s batohem a stanem.
(I když pár stanů u hotelů jsme viděli, vypadali ale, že jsou tam nastálo a patří k hotelům.

Druhý den můj dojem výrazně vylepšil nově otevřený okruh kaňonem. Výhledy, které se otvírali v mlze, byly úžasné a betonový chodník byl chvílemi dramaticky přilepený ke slušně vysoké kolmé stěně (ke které byla tím pádem chvílemi přilepená i Martina). Navíc tu nebylo moc lidí. Na hlavním hřebeni nás opět přivítaly davy lidí a déšť a my se vydali na sestup, který jsem pak večer v nohách dost cítil.

Dole mě ještě vytočil řidič přibližovacího autobusu, který mimo nás vezl všechny do nějakého hotelu a aby si ušetřil cestu, vyhodil nás předčasně s ujištěním, že stanice už je jen kousek. Nebyla a já jsem po cestě nespravedlivě nadával na všechny Číňany. Hned vzápětí se u pana Hu ukázalo, že nelze paušalizovat, protože nám dle domluvy zajistil autobus do Nanjingu na další ráno a pokoj i večeře u něj byly luxusní a nijak drahé.

Zapsal Jakub 28.9.