Mongolsko - Národní park Terelj

Odjezd do národního parku Terelj proběhl jak se patří dramaticky. Majitel hostelu nám slíbil, že nás tam odveze za cenu benzínu, a jako bonus nás předá jedné známé rodině, která nás popoveze jeste dál a budeme u ní moct přespat. Odjezd byl stanoven na 12 hodin. A pak to všechno začalo... Nejprve majitel volal, že se zpozdí, pak znovu, pak za sebe poslal jiného řidiče. Zkrátka a dobře asi v 6 večer jsme dorazili do vesnice Terelj spolu s řidičem, který zjevně příliš netušil kam nás veze ani komu nás má předat a navrch neuměl ani slovo anglicky. nakonec nás udal jedné sympatické paní, která taky neuměla příliš anglicky a rozběhl se řetězec čekání - na co se čekalo jsme pořádně pochopili až v 10 večer, kdy jsme konečně seděli narvaní na předním sedadle (teda Jakub na sedadle a já částečně na Jakubovi a částečně na motoru s hlavou vraženou do stropu) náklaďáku a řítili se do noci. Prostě ta paní nebyla naše paní, ale její zdravotní sestra. Na paní doktorku, které se někde rozbilo auto jsme napřed čekali v gynekologické ordinaci, pak u sestry doma a na scénu přitom vpadali stále další a další Mongolové, kterým jsme nerozuměli, a pak i naše doktorka, která ovšem místo s námi autem odjela do tmy bez nás a na koni. No, nakonec všechno dobře dopadlo a nám konečně došlo, že jsme čekali na našeho řidiče, který pomáhal spravovat další auto, a že několik Mongolek a dětí vypadajících jako rodinná návštěva nejsou návštěva, ale jen cestující z druhého vozu. A po ďábelské jízdě jsme si už v půl jedenácté vařili večeři v našem stanu postaveném na pozemku paní doktorky.

Protože jsme neměli žádnou mapu, kromě celého Mongolska v krásném měřítku 1:2 500 000, rozhodli jsme se pro nenáročný trek proti proudu říčky Terelj. To se nám ovšem zcela nezdařilo, neboť během jedné z mnoha zkratek se nám podařilo zahnout podél jediného přítoku lehce nesprávným směrem. To nasměrovalo naší další cestu.






Druhý den ráno jsme potkali další turisty, kteří se již vraceli a věnovali nám svou mapu v příznivějším měřítku 1:100 000. Jakub se rozhodl pro ambiciózní plán - krouhnout to přes hřeben (asi 2000 m.n.m. a bez cesty) do sousedního údolí, abychom se nemuseli vracet stejnou cestou. Štěstí, že mě celou cestu poháněl strach z medvěda (který se tu pravděpodobně vůbec nevyskytuje), protože jinak bych na ten krpál pokrytý oceánem šutrů asi vůbec nevylezla.




Nakonec se ukázalo, že horší než přelez hřebenu bude údolí za ním, les, pichlavé křoví a semtam nějaká ta bažinka. Námaha se vyplatila a večer jsme stanovali na pěkné louce spolu s jedním Francouzem, jeho litevskou přítelkyní, mongolským průvodcem a koňmi. Další den jsme pokračovali krásným podzimním a dost dlouhým údolím, které nám odčerpalo dost sil, a tak jsme byli rádi, když nám poslední den už po hodině zastavil náklaďáček napěchovaný vyschlým kravím trusem (pod plachtou), hromadou věcí a 15 Mongoly. Řidič byl ohleduplný, nic ani nikdo nevypadl a kromě jednoho píchlého kola, které pak z neznámých důvodů odšroubovali a přimontovali na druhou stranu podvozku, cesta proběhla v poklidu.




U brodu jsme byli svědky zábavné podívané - vytahování vodou naplněného nablýskaného sedanu Lexus, který zjevně přecenil své síly. Odpoledne jsme završili své mongolské zážitky jízdou na koni a můžu místopřísežně prohlásit, že Jakubův kůň opravdu cválal. Jestli to ovšem bylo se souhlasem jezdce se můžeme pouze dohadovat.



Jakub: Potom, co jsem na průvodci vymáhal rychlejší jízdu a nepodařilo se mi rozpohybovat svého koně, jsme si oře vyměnili a je pravda, že ten jeho byl o poznání aktivnější. Nakonec se mi ho ale dřív nebo později vždy podařilo zastavit, takže můžu tvrdit, že jsem měl situaci v zásadě pod kontrolou.





Zapsala Martina v národním parku Terelj