Velká čínská zeď

Při pobytu v Pekingu jsme nemohli vynechat Velkou čínskou zeď. Nechali jsme se zlákat na zájezd mikrobusem za cenu třetinovou, než nabízel náš hostel, i když nízká cena měla být vykoupena zařazením prodejních akcí. S podobným typem zájezdu jsme měli zkušenost z Turecka a nebáli jsme se ho.

O průběhu zájezdu napověděl mnohé už zpožděný příjezd mikrobusu k našemu hostelu - průvodce se (zatím s úsměvem) vymlouval na zpomalené spolucestující. V mikrobuse nás pak uvítali tři rozesmátí muži blízkovýchodního vzezření. Když jsme vyzvedli ještě litevský pár, průvodce nastínil program a pustil se do vyprávění o Pekingu a Velké čínské zdi přerušován občas telefonáty a smíchem Íránců, kteří uměli anglicky dost mizivě.

První zastávka, luxusní brusírna a prodejna nefritu naznačila, že účastníci zájezdu nehodlají příliš utrácet, ale rádi jsme si poslechli stručný výklad a prohlédli si brusiče při práci i hotové výrobky. Hlavní Íránec vše poctivě s lehce teroristickým kukučem natáčel, a poté se překotně omlouval, když jsme na něj čekali s odjezdem ke zdi.

Tam nám sice lehce sprchlo, ale to nás neodradilo od výstupu na nejvyšší bod této části zdi. Cestou jsem zpocený obdivoval důchodce a dámy v lodičkách a cedule varující před infarktem působily vcelku věrohodně. Když jsme pod sebou nechali davy turistů, nabídla zeď krásné výhledy a i když lze pochybovat o smysluplnosti díla, jeho mohutnost vzbuzuje respekt. Na vrcholu se s námi chtěla vyfotit postupně celá čínská rodina, až jsem se cítil jako nějaká celebrita. Uplynutím času vyhrazeného na prohlídku jsme se nevzrušovali, neboť jsme u nejvyšší věže potkali i Litevce a při návratu pak i odhodlaně vypadajícího Íránce mířícího vzhůru. Netušil ještě jak jeho seběh zdi po urgujícím telefonátu od kolegů pobaví všechny kromě nyní již lehce nervózního průvodce.

Oběd byl příjemným překvapením, dostali jsme misky rýže a malé talířky, na které jsme si nandavali ze tří různých chodů.

Na řadě byly hrobky mingských císařů, respektive nejzachovalejší z nich. Samotná hrobka odkrytá není, ale vstupní pavilon je hezký. To, že si Íránci nevšímali zákazu focení už ani nikoho nepřekvapovalo a průvodce jen odevzdaně opakoval sdělení nápisu "No photo ", ale když Íranec překočil hrazení a vykoušel, že vystavené zvony opravdu zvoní, průvodce dokonce polekaně zvýšil hlas.

Tím byla vyčerpána památková pasáž a pokračovala ta reklamně-prodejní. Prodejna hedvábí honosně označená jako muzeum kupodivu opravdu nabídla výklad i výstavku k výrobě hedvábí, mohli jsme si osahat jednotlivé hedvábné vlákno i vykoušet roztahování hedvávných chuchvalců do dek.

Další na řadě byla ochutnávka čaje. Íránec nás opakovaně bavil, když využíval krátkých nepřítomností paní, která ochutnávku vedla a hrál si vybavením čajovny, aby se mimo jiné opařil čurajícím panáčkem, určeným ke kontrole teploty vody. Poslední atrakcí byla masáž nohou s následnou nabídkou skvělé všeléčivé vodičky a služeb tibetského léčitele (ten se k nám bohužel ani nedostal, protože z reakcí Litevců vyčetl nulový zájem o placené poradenství).

Všichni účastníci vypadali na konci spokojeně, jen průvodce působil lehce zklamaně, protože jediným, kdo si za celý den něco koupil, byl řidič, který využil slevy v čajovně.

Zapsal Jakub 25.9. na cestě ze Šanghaje do Huangshanu.