Čínská opera

V rámci KPČ (pro nezasvěcené kulturně poznávací činnost) jsme obětovali trochu peněz a zakoupili lístky na tradiční operní představení. Jak moc bylo autentické nebo turistické si netroufám odhadnout, v každém případě to byl zážitek a to dokonce pozitivní. Začátek jsme si zpestřili tradičním klusosprintem - vlastně si nepamatuji žádné divadlo s Jakubem do kterého bych nemusela běžet - a přesně s prvními tóny jsme se zpocení a zadýchaní svalili na naše sedadla.
Čínské pojetí zpěvu patřilo mezi přkvapení večera. Již od rána mi natěšený Jakub neustále předváděl opičáka, tedy tradiční postavu čínské opery, a své představení doprovázel kvílením pouze velmi vzdáleně připomínajícím zpěv. Zpětně se mu tímto omlouvám za své posměšky a přiznávám, že narodit se v Číně jistě by se zaskvěl na místním operním nebi. Snad jen ty artistické prvky tomu scházely.
V čínské opeře se totiž nezpívá, ale skřípe, kvílí a kvíká, podivně se vlní rukama, natřásá tělem a mává střapci či meči. To vše je navíc proloženo akrobatickými prvky, za které by se žádný gymnasta nemusel stydět. No bylo na co se dívat, čínský císař se, narozdíl od naší šlechty, u opery jistě nikdy nenudil.

Zapsala Martina 22.9. cestou do Šanghaje.