Městečko Ooty je jedna z horských stanic založených Brity kvůli úniku před indickým vedrem. Díky nadmořské výšce přes 2.200 m. je tu momentálně celkem chladno. To ale nebrání indickým výletníkům, aby si užili lodičky na jezeře, projížďky na koních a skutečnost, že mohou nosit kulichy a rukavice (což bylo zvlášť ve spojení s lodičkami dost legrační).
My jsme se rozhodli pro výlet podle schématické mapy z infocentra, údajně čtyři hodiny lesem. Stezku jsme na(ne)štěstí nenašli, vraceli jsme se tedy po malé asfaltce, ketrou nás do zapadlé vesnice zavezl autobus. I tak jsme se nemohli nabažit pohledů na čajové plantáže, chvílemi utopené v mracích, které se přes nás valily. Od focení skupiny sběraček čajových lístků nás divokou gestikulací odradila jejich přísně se tvářící dozorkyně. Během svačiny na nás drze pořvával opičák z fotky.
Další den jsme navštívili nejvyšší vrchol Nilgirských kopců (přes 2.600 m.n.m.), díky dostupnosti po silnici obležený místními turisty. Stezka zpět lesem byla oproti tomu zcela liduprostá. Botanická zahrada pak nenadchla ani nezklamala. Zato malá továrna na čaj otevřená pro veřejnost byla příjemným překvapením, procházeli jsme přímo nad linkou. Musím ještě zmínit místní výbornou údajně domácí čokoládu, kterou jsme průběžně vytrvale ochutnávali.
Po příjemném ochlazení nás čekal silvestrovský přejezd na letiště v Coimbatore a přelet do bývalého Madrasu (dnes Chennai). Tam jsme ve frontě na nástup do letadla směr Srí Lanka konstatovali příchod půlnoci, kterou jako by nikdo ostatní ani neregistroval a na českou půlnoc jsme už seděli na letišti v Colombu a vzpomínali, jak doma asi slavíte.
V Indii jsme strávili 6 týdnů, ale díky rozmanitosti prostředí, která jsme vystřídali, mi pobyt připadal mnohem delší. Přes prvotní smíšené pocity je to krásná a s trochou tolerance a nadhledu na cestování příjemná země s přátelskými (i když na nás někdy až příliš) lidmi.
Zapsal Jakub 1.1.2011
Žádné komentáře:
Okomentovat