Jaipur

Po těžkých frontových bojích jsme se konečně dostali k okénku a nějakým omylem zakoupili jízdenku do lepší třídy než obvykle. Výhodou byla skvělá snídaně, nevýhodou cena a to, že díky endiarónové dietě moje porce připadla Jakubovi.

Jaipur mě osobně příliš neoslovil. Na dvě opravdu krásné navštívené památky, Palác větrů (luxusní sídlo pro maharádžovy manželky a konkubíny) a Amber (rozlehlá, pěkně zachovaná pevnost kousek za městem), tu připadá spousta prachu, hluku a smogu.

Navíc mi Indové začínají pít krev. Každý něco nabízí, prodává nebo alespoň chce peníze. Zachovat si za těchto okolností zdravé nervy znamená ignorovat vše kolem, protože "ne", případně slušnější verze "děkuji nechci" není pro zdejší zdatné obchodníky žádná odpověď. Jak za sebou slyším významné "hallo" nebo také "excuse me madame", neohlížím se napravo ani nalevo a přidávám do kroku. A pak chudáci ti slušní, kteří se chtějí jen vyfotit nebo si popovídat v cizím jazyce.

A teď také trochu z optimistických novinek. Zaznamenali jsme několik úspěchů na poli praktického života. Zvládáme výstup z jedoucího autobusu a umíme poslat balík (což nás po zkušenostech s čínskou poštou příjemně překvapilo). Není to jen tak, balík musí být zabalen speciálním způsobem - poštovní zřízenec ho zašije do bílého plátna a švy zapečetí voskem. Teď ještě aby také vpořádku došel.

Příjemným překvapením je nedostatek turistů. Podle varování průvodce o oblíbenosti Rajastánu jsme čekali prodírání se davy, které se ale nekoná. Jaipurský student španělštiny, se kterým jsme si asi hodinu povídali (aniž by nám cokoli nabízel) potvrdil, že tento a minulý rok přijelo skutečně mnohem méně cizinců. Krize je tedy asi opravdu cítit všude. Zároveň chápu, že jsou z toho místní nervozní a při nabídce všeho možného o to urputnější.

Zapsali Martina a Jakub 30.11.