Kultura v Kerale

Abyste si po předchozím článku nemysleli, že jsme celé svátky jen projedli a prolenošili, tak ještě přidáváme pár slov o našich předvánočních kulturních zážitcích.
Celý jeden den jsme příjemně strávili na výletu do takzvaných back waters, tedy keralských stojatých vod. Celé okolí Kočínu je propojeno mnoha vodními plochami, širokými kanály i menšími kanálky tak akorát na jednu dřevěnou kanoi. Prý to jsou takové indické Benátky - no, nevím, ale pěkné to tedy je. Zvlášť v pokročilejší denní době, kdy se klesající slunce odráží spolu s korunami palem na lesknoucí se vodní hladině. Ale dost romantických klišé a zpět k holým faktům. Během výletu jsme viděli: několik modře se třpytících ledňáčků, kormorána, obrovskou ještěrku kraulující ke břehu, paní, co z kokosových vláken splétaly provazy,lovce mušlí a sběrače šťávy z kokosových květů (výroba místního alkoholu). Alkohol i mušle jsme samozřejmě ochutnali - oboje výborné.

Po výletu do přírody jsme navštívili místní kulturní večer. Místo hlavního hudebního a tanečního vystoupení jsme si vybrali ukázku bojového umění kallaripayat. Mladíci se opravdu činili, předváděli gymnastické prvky, bojové sestavy i simulované souboje. Ty probíhali ve slušném tempu, takže jsem se o účinkující chvílemi bál. Po autentických nárazech poraženého do zdi se z publika ozývala soucitná zasyknutí. Když po řadě soubojů vytáhl pan uvaděč-trenér místní tradiční zbraň, jakýsi bič ze dvou ostrých plechových pásků, pochopili jsme, proč nechal na začátku představení vyklidit první řadu sedadel. K držení zbraně je prý třeba policejní povolení. K souboji naštěstní nedošlo, ale když kluci kolem sebe "bič" roztočili ve zběsilé sestavě, většina publika se instinktivně přikrčila, někteří rovnou zavírali oči. Závěrečnou pozvánku na pódium, kde nám prý údinkující rádi ukážou některé chvaty, jsme pak s díky odmítli. Kultury bylo zas na nějakou dobu dost.

Zapsali Martina a Jakub 27.12.