Územím slizkých přítelkyň

Jakub náš výlet do džungle popsal krásně, snad až příliš. Takže, tady máte ještě můj, o něco barvitější ovšem v žádném případě nadsazený popis. Děj se odehrává od provazové lávky dál.

Prší. Bahno strašně klouže. Pijavice jsou všude - ty mrchy vidí a jsou rychlé. Cesta vede nahoru a dolů, nikde nikdo, žádný ukazatel ušlé vzdálenosti. Srážím asi deset slizkých potvor z kalhot a doufám, že pod gumičku, kterou mám přichyceny kalhoty se nedostaly, okamžitě na mě dalších deset nalézá. Prší víc a je strašné dusno, leje ze mně pot, mám hlad, ale na pauzu mezi pijavicemi není ani pomyšlení. Jedna slizká potvora se mi přichytla na ruku, je velká a hnusná, nejde dolů, krev. Zase prší, všude jsou obrovští mravenci. Hlad. Bahno. Už jdeme strašně dlouho a nikde nic, blíží se večer. Leje jako z konve, mám louže v botách a jsem úplně promočená. Stavíme u polorozbořených chat. Už nemůžu. Všude kolem vidím pijavice, které se ke mně blíží. Chytá mě první záchvat hysterie. Jakub nevnímá - má pijavici na ruce, nemá cenu brečet, když si vás nikdo nevšímá. Jdeme dál, ještě kilometr a půl. Voda z pohorek nejde ven - membrána opravdu funguje. Jakub padá do vody. V husté džungli je dost šero, blíží se večer, odněkud se ozývají zvířecí skřeky, doufám, že ptačí. Brodíme potok, voda mi sahá někam těsně pod zadek, není vidět na dno. Vyčerpání. Další dvě pijavice na zádech, nenávidím je i džungli...

Druhý den byl kratší a tudíž lepší. Navíc ve skupině se potoky brodí lépe a radostněji, zvlášť když mě průvodce ujistil, že krokodýli tu opravdu nejsou, jen vodní hadi...

Džungle je rozhodně můj zdaleka největší životní úlet. Po šťastném návratu jsem sice svoje nikdy víc změnila na mírnější možná, ale moc šancí tomu nedávám. A jaké z toho plyne poučení? Alespoň už vím k jakému roztomilému zviřátku se váže věta: "Jsme jedné krve, ty i já."

Zapsala Martina 1.2.