Za pijavicemi a tapírem - deštný prales pro mírně pokročilé

V suchém období prý prší v deštném pralese každý den, v období dešťů prší celý den. My jsme se do malajského národního parku Tamal Negara vydali přelomu obou období, abychom na vlastní kůži zkusili proniknout do jedné z nejstarších džunglí na naší planetě.

Do vstupní vesnice se návštěvníci původně přibližovali loďkami, ale asfalt si našel cestu až do hloubi džungle, takže do Kuala Tahan dorážíme po půldenní cestě autobusem z Kuala Lumpur. Je tu sposta možností ubytování, restaurace na říčních hausbotech a domek správce národního parku. Tam dostáváme mapku přístupných cest, zjišťujeme, kam až se můžeme vypravit bez průvodce a platíme příjemně nízké vstupné. Hned si také na další noc rezervujeme přespání v pozorovatelně vzdálené 6-7 hodin pochodu.

První den se rozhodujeme pro aklimatizaci krátkou vycházkou po okolí. Varováni krvavými historkami o pijavicích přichytáváme nohavice k pohorkám gumičkou a vyrážíme do džungle po úzkém dřevěném chodníku na sloupcích. Asi po 100 metrech poplašeně uskakuji před zeleným hadem, který vzápětí sklouzne z chodníku a mizí v křoví. Nebyl delší než metr a půl, ale náhlé setkání mě trochu překvapilo. O kus dále vidíme v hustém porostu divočáka. Potěšeni hustotou zvěře pokračujeme k místní atrakci - půlkilometrovému okruhu korunami stromů po lanovém mostku. Bohužel je pátek odpoledne, takže je dráha zavřená kvůli přestávce na motlitbu, což ostatně není v muslimské Malajsii vůbec neobvyklé. Spokojíme se tedy s výšlapem na vyhlídkový kopec. Má jen něco přes 300 metrů, ale dřevěný chodník vystřídalo kluzké bahno a v dusném vedru z nás na vrchnu slušně teče pot a ani průběžné přehánňky nepřinášejí velké ochlazení. Pokocháme se výhledem na lesy, ze kterých stoupá pára ve velkých chuchvalcích, a oklikou míříme zpět do vesnice. Při večeři v pohupující se lodní restauraci zjišťujeme, že nám úvodní vycházka dala celkem zabrat a jsme zvědaví na plánovaný dvoudenní pochod.

Ráno vyrážíme jen s nejnutnějšími věcmi na přespání, jídlem a vodou. I tak se nám batohy zdají těžší než obvykle. Na druhý pokus se nám daří navštívit provazovou dráhu. Pohled z výšky korun stromů je ohromující, můstky jsou nataženy mezi plošinkami vybudovanými kolem kmenů. Bohužel tu nejsme sami, takže se na plošinách chvílemi tvoří zácpy a povykování některých návštěvníků maří původní záměr atrakce - pozorování zvířat v jinak nedostupných patrech pralesa.
Asi po hodině máme dráhu za sebou a míříme dál stezkou podél řeky. Do večera tu potkáme jen jednu další skupinu turistů. Dřevěný chodník dávno zmizel, ale přibylo bahna a pijavic. Cesta se vlní nahoru a dolu a i když jsou tu občas natažena lana na přidržení, jsme rádi za trekové hůlky, bahno přiživované pravidelnými přeháňkami klouže víc a víc. Jeden z delších skluzů končí ohnutou hůlkou. Pijavice zatím setřásáme jen z nohavic, stačí nás ale odradit od delších přestávek. Se zájmem pozorujeme mravence výrazně větší, než jaké známe z domova. S pokračujícím odpolednem přibývá únava a ubývá přesvědčení, že dvoudenní výlet byl pro pralesní začátečníky dobrým nápadem. Odměnou za námahu je vesnice původních obyvatel, o které jsme ani nevěděli, že se na trase nachází. I když jsou střechy palmových chýší vylepšeny igelitem, připadám si na chvilku jako v amazonských příbězích Otakara Batličky. Nějakou dobu živíme naději, že vesnice je místem, odkud je to k místu noclehu jen dva kilometry, ale ukazuje se, že tak daleko ani zdaleka nejsme. Šestá hodina, po které bychom bez průvodce neměli být venku, je ještě daleko, ale jsem klidnější, když občas od nedaleké řeky zaslechnu zvuk lodi, znamení, že zas tak daleko od civilizace nejsme. Když už začínám uvažovat o záložních variantách, dorážíme k ukazateli a víme, že přístřešek není daleko. Cesta se odvrací od řeky a míří hlouběji do džungle. Výrazně nás zpomaluje potok přes cestu, chceme udržet nohy v suchu a tak lezeme kluzkou strání o kus dál, kde je voda mělčí. Právě když dorazíme k dalšímu potoku s bahnitou vodou, který je ještě širší a hlubší, udeří opravdový déšť. Ukazuje se, že oblečení, které se zdálo po celodenních přeháňkách a propocení zcela mokré může být ještě mokřejší. Než stačíme jen zauvažovat o navlečení bund a nepromokavých kalhot, které přes den nemělo smysl kvůli vedru nandavat, stačí nám vlhkost proniknout až do bot. Při pohledu na potok přes cestu se rozhodujeme pro průzkum lodže, která má být kus zpátky u řeky. Pro déšt přestávám na chvíli kontrolovat pijavice a když se ocitáme u rozpadajících se chatiček, zpozoruji velkou pijavici přisátou na zápěstí. Zkouším doporučované mnutí, ale s potvorou to nic nedělá. Naopak ranka už začíná docela pálit. Rozhoduji se tedy pro další z vyčtených receptů a posypávám stvoření solí. Pijavice se pouští a podle množství krve, která z ranky teče poznávám, že se stačila zakousnout pořádně.

Po prohlídce chatek, které zřejmě kdysi fungovaly jako ubytovny se shodujeme, že pro tohle jsme se celý džunglí neplahočili a vracíme se na původní trasu. Ze stezky se během lijáku stal malý potůček, ale velké potoky přes cestu kupodivu příliš nestouply. Za chvíli jsme zpět u toho nejširšího. I když už mi v botách lehce čvachtá, do bahnité vody se mi nechce. Přes Martinino varování zkouším kmínek, který spadl přes potok. Měla pravdu. Ozývá se praskání dřeva, šplouchnutí a výkřik, za který by se Mirek Dušín styděl. Nedobrovolný průzkum ukázal, že hloubka potoka je někam pod zadek, takže se rozhodujeme ho v nejužším místě přebrodit. Pokračujeme bahnitou stezkou a v půl šesté stojíme pod pozorovací chatkou na vysokých nohách. Kromě nás je tu ještě jedna skupinka, která se vrací z třídeního výletu s průvodcem. Po jídle vyhlížíme, zda se nám se soumrakem neukáže nějaký návštěvík z džungle, vidíme ale jen několik ptáků. Když padne tma, padáme i my na své palandy. Plni silných zážitků nasloucháme tajemným zvukům džungle přerušovaným bubnováním deště. V noci nás vzbudí výřik jedné spolunocležnice, kterou poctila svojí návštěvou myš nebo krysa.

Ráno přichází změna plánu. Po zkušenostech s neznačeným potůčkem se nám nechce brodit řeku, o které strážci parku říkali, že při dešti může být obtížně překonatelná, a návrat stejnou trasou také příliš neláká. Zkusíme se vrátit lodí s našimi spolunocležníky. Průvodce souhlasí, ale uvidí se podle místa v plavidle. Cestou zpět už potok neřešíme a brodíme bez váhání. Průvodce potvrzuje náš předpoklad, že tu krokodýli nejsou. Do lodi se nakonec nacpeme a to dokonce na exkluzivní místa na přídi. Řidičovy pokyny, ať se nikdo moc nehýbe, považujeme za trochu přehnané jen než se objeví první peřeje. Video, jak se řítíme po řece je zřejmě poslední, co náš foťák zachytil. Několik větších vln zalije všechno a všechny. Následuje zastávka v domorodé vesnice, kterou jsme procházeli předešlý den a pak nás loď příváží k lanovému mostu. Protože už máme atrakci za sebou a nechce se nám čekat na ostatní, loučíme se skupinou a poslední krátký úsek zdoláváme po svých. Kousek před vesnicí zaslechne Martina praskání větví a vzápětí s úžasem pozorujeme dva velké tapíry, jak si pochutnávají na listech. Krásná tečka za výletem, který dokonale ilustruje známé pravidla, že zážitek nemusí být příjemný, stačí, když je silný.

Zapsal Jakub 1.2.