Ještě nikdy jsem neviděla horu tak fotogenickou. Mt. Ngauruhoe se vyvyšuje nad okolní dramaticky rozervanou krajinu a svým stoprocentně sopkoidním vzhledem zcela zastiňuje o celých 500 m vyšší Ruapehu. Stojíte dole s hlavou vyvrácenou směrem k vrcholu, sledujete příkré svahy pokryté sutí a kameny a říkáte si: "Tam se přece nedá vylézt...".
A pak se přes hodinu škrábete téměř kolmo vzhůru a nohy vám ujíždí při každém kroku. Kolem vás se neustále valí kousky zvětralé lávy v černé a cihlově červené barvě a občas proletí i větší kámen stržený turistou někde nad vámi. Nám bázlivcům navíc v hlavě hlodá malý, ale o to neodbytnější, červíček pochybností a vnucuje se otázka:"Co budu sakra dělat, když se soptice probudí za svého téměř čtyřicetiletého spánku a začne chrlit oheň a plivat kameny...".
Nakonec přece jen stojíte na vrcholu a víte, že to stálo za všechnu tu námahu. V úžasu si prohlížíte narudlé stěny kráteru a dechberoucí panoramata. Dole pod vámi leží kilometry a kilometry zvlněné krajiny, kamenitá poušť pokrytá nepravidelnými lávovými skalisky, tyrkysově modrá jezera i nekonečná vřesoviště. Můžete klidně vydechnout - jste na Hoře Osudu.
Zapsala Martina 13.3.
Žádné komentáře:
Okomentovat