Do klidu

Po třítýdenním cestování s řadou přesunů akční nálada v týmu klesla pod bod mrazu (což je pro zdejší podnebí velmi netypické). Kluci jsou unavení z toho být stále hodní (místní děti jsou bohužel pro nás superposlušné a prakticky o nich nevíte), my se cítíme vyčerpaní z neustálého napomínání, okřikování a rozhánění větších či menších bitek.

Zpomalíme. Zastavíme. Hodíme se do klidu. 

Pláž ve Wai-ao je obrovská a mimo surfařů v podstatě prázdná.  S černým pískem, který tak báječně zalézá pod plavky. Tomáš s Davidem prakticky nevylézají z vody a dokonce i Míša už zvládne moře i nad kotníky. Zdá se, že v některých místech na břehu vyvěrají horké pramínky. Promíchané s odlivovými jezírky vytvářejí luxusní koupací louže. 

Z okna ubytování (Toucheng) máme skvělé výhledy na hlavní ulici (kde se pořád něco děje), tři čínské chrámy a džunglí porostlé hory. Doufám, že až kluci vyrostou, tak se vrátíme a i tuhle část Tchaj-wanu si prohlédneme pěkně zblízka.

Na Matějské

 Sun Moon Lake potvrdilo, že náš průvodce už je opravdu starý.

Nebo jsme možná nějakým záhadným způsobem přehlédli onu "napůl domorodou vesnici, napůl zábavní park"? Pravda je jinde. Po šestnácti letech od vydání naší verze Lonely Planet už zbyl jen ten PARK!

Děti byly nadšené, Jakub o něco méně (přešlo ho to po první divoké jízdě, kde si otočil tělo i žaludek několikrát kolem dokola) a já si můžu odškrtnout další, místními velmi oblíbenou, kratochvíli. Jeli jsme lanovkou, jedli zmrzlinu, absolvovali vodní i nevodní atrakce, hráli na blikajících automatech. Jediným zklamáním zůstává, že Tchaj-wanci, narozdíl od Korejců, na pouti neholdují roztomilým plyšovým ouškům. Snad příště... 

A aby si někdo nemyslel, že jsme kulturní barbaři, přidávám několik dalších Sun Moon zážitků. Třeba… plavbu na decentně barevném (zářivě žlutém) šlapadle ve tvaru draka. Roje světlušek v zapadlé uličce, kam nás po setmění za pomoci překladače dovlekl náš pan bytný. Zlovolné primáty blokující vlastními těly cyklostezku (ječely opice i děti). 

Asijský cirkus, jak má být!

Alishan aneb hory v čínském stylu

Vím. Taiwan není Čína. A doufám, že nikdy nebude. Ale ať dělám, co dělám, nemůžu si pomoci. Místní styl vysokohorské turistiky je super čínský, tedy davový. 

Naštěstí není sezóna. Co kvetlo, odkvetlo a zástupy turistů odpadly stejně jako růžové okvětní lístky okrasných třešní. Areál designovaný pro stovky se musí spokojit s desítkami. Půlka provozoven stáhla rolety, průchody mezi obchody zejí prázdnotou. Vlhko a nevlídno mezi kapkami deště. Atmosférou to velmi připomíná Rozvadov. 

Ale klukům se tu líbí. Našli jsme bistro s nudlemi a čínskými knedlíčky a mezi domy projíždí historický vláček. Víc ke štěstí nepotřebují. K všeobecné spokojenosti přispěl i výlet na nedaleký kopec, protože:

a) Zcela nevýchovně jsme šli kus cesty po opuštěných kolejích.

b) Barevně vyvedená cedule avizovala možný výskyt opic (jásot) a jedovatých hadů (nadšení výrazně polevilo).

c) Na vyhlídku se opravdu dostavila přidrzlá opice, která se za pomoci vyceněných zubů domáhala cizích svačin a samojediná bez problémů ovládla asi deset obědvajících turistů.

d) Úprk před vzteklým primátem je přece skvělé dobrodružství!

Dva dny v bezejmenném městě

Kaohsiung, další z asijských vícemiliónových měst, o kterém se v průvodci prakticky nic nedočtete. Takový zajímavý asijský fenomén. Pro nás Čechy je každé město milión plus světovou metropolí. Pro čínsky mluvící část světa stejná aglomerace představuje no name blechu zbůhdarma zabírající místo na mapě. O to zajímavější věci tu můžete vidět.

V Kaohsiungu jsme strávili hektickou sobotu v domorodém stylu. Vypravili jsme se k moři, stejně jako početné davy místních dětných i bezdětných. Ve zkratce to obsahuje zhruba toto:

procházka parkem, točená zmrzlina z pojízdného vozíku, pouštění bublin i draků, loď na ostrov, hlavní třída přetékající lidmi i stánky s jídlem, rikši k zapůjčení, moře, koupání, focení, atrakce a domů. 

Za zmínku stojí i, mně zatím neznámý, model tchajwanského plážového byznysu – půjčování veliké nafukovací kosatky za účelem fotografie. Fotí se hlavně na břehu. S plaváním jsou místní na štíru a málokdo si troufne do moře více než po kolena. I v lehce podmračeném dni měla velryba značný úspěch. Kdo by to byl řekl, co všechno může fungovat na opačné straně světa.

Na jižních plážích

V mém případě vlastně jen na jedné, protože surfování mi z nedostatku hlídacích sil bylo odepřeno. Ale stála za to! Malá, přiměřeně čistá, se správně vysokými vlnami - rozuměj takovými, kdy se kluci můžou sami plácat u břehu a matka nešílí strachy. 

Voda byla teplá jako české kafe, místní káva příjemně ledová a skalky na okrajích nabízely lecjaká překvapení ze světa fauny. Krabi? Samozřejmě. Ještěrky? Na mokrých kamenech? Trochu nečekané. Pijavice? No potěš!

Zvířata jsou letos vůbec naším největším problémem. To, že nejsou živá, je jen drobná polehčující okolnost. Zatracení plyšáci! A také mor na pokémony všech tvarů i barev! Taiwan, okolí pláží nevyjímaje, je velmocí nejrůznějších heren a automatů, ve kterých můžete vyhrát roztomilou hračku. Děti (hlavně ty naše) střídavě pláčou, loudí peníze a lomcují nefunkčními páčkami. Zdá se, že místo malých uvědomělých cestovatelů, plavců a surfařů, úspěšně vychováváme budoucí gamblery...

V Taipei se cítím skvěle

Zaprvé, nikdo na mě zvědavě nekouká. Alespoň ne moc. Lidé na Taiwanu jsou na Asii poměrně vysocí. Najdou se i tací, kteří mají pár kil navíc. Obličeje různých barev, oblečení v mnoha stylech. Dokonce ani tři děti na rodinu tu nejsou ničím neobvyklým. Hurá konečně zapadám!

Zadruhé, miluji dobré jídlo a toho je tu všude dostatek. A ten výběr! Je libo knedlíček, nudle, rýžový sandwich s kimchi? Nebo snad dáte přednost křupavému slepičímu pařátku? Kdybych mohla, krmila bych se od rána do večera. 

Zatřetí, za jídlem logicky následuje pití. Proč se proboha u nás nemůže prodávat půllitrové iced americano? Za rozumnou cenu prosím.

Jediné, co mi vadí, je taiwanská lhostejnost v místní MHD. Že neuvolní místo mě/matce s dítětem, bych jim snadno odpustila. Jenže oni ignorují úplně každého. V devátém měsíci, starý, o holi, invalida – vidím, ale nepustím. Klasickým nešvarem této části světa je pak neochvějné držení pozic u dveří metra. Přelidnění holt dělá svoje... 

Mallorca ve 100 slovech

Holky Kneřovy. Dobře, Kneřovy dávno ne a o holkách se můžeme dohadovat. Martina a Zuzka na treku. 

Kopce, hory, skály. Nečekané vedro. Vyschlá voda. Ochozené paty. Jásavě žlutý tarp, který neumíme postavit. Jízda po nových super lehkých nafukovačkách. Čerstvý noční vítr, který žene prachová tornáda. Přístřešek má dole asi pěticentimetrovou fuku, takže každé ráno vypadáme jako krásně zachovalé pompejské vykopávky. Káva. Skvělé jídlo se sušeným masem. Ještě lepší zábava. 

Pozitivní zpráva, i po letech na to pořád máme!

Velký dík Zuzce, že do toho šla a šla! 

PS. Jen počkej, šílené nápady na mne dosedají stejně snadno jako mallorský prach.