A ještě zlatá tečka na závěr. Navštívili jsme místní mincovnu, shlédli valouny i valounky z drahého kovu, zjistili si, kolik bychom asi tak stáli, kdyby se nás dotkl král Midas... A Jakub se zamiloval do roztomilých hranatých krasavic -zlatých cihliček.
Zapsala Martina 29.3.
I přes podzimní počasí působilo Melbourne přátelsky a architektura se mi líbila víc než třeba v Aucklandu. Stejně jako v dalších australských městech se tu snoubí starší a staré s moderním, ale tak nějak šťastněji. Na nové centrální náměstí z roku 2002 jsou Melbournští zaslouženě hrdí. Jeho součástí je i krásná galerie, kde jsme dohnali kulturní deficit.
Zapsal Jakub 28.3.
Zní to lákavě, ale, jak už to bývá, realita byla trochu jiná. Myslím, že bez obav můžu jmenovat hlavního viníka. Počasí. Nějak se nám pokazilo. Takže jaká byla skutečnost?
Déšť, prakticky nepřetržitě zapnuté stěrače, mokro, zvednuté hladiny potoků i řek, varování před povodněmi, zatopené louky a v krajních případech i silnice, řízení vlevo, jízda s vypůjčeným autem přes asi 50 čísel vysoký pruh vody valící se přes cestu, rozbité zrcátko, píchlá pneumatika, vlny, chuchvalce pěny na plážích, pokleslá nálada...
Naštěstí cestování autem v dešti má i své světlé stránky. Grilování báječných klobásek (barbecue plotýnky jsou v každém parku a zdarma), skvělé australské červené víno, klokani pasoucí se v kempech, zvědavý wallabi (malý klokánek), pelikáni a další zvířectvo. Věděli jste, že existuje zvíře jménem wombat? Je to pěkně tlusťoučký huňatý býložravec, který se v noci popásal hned za naším minivozidlem.
A co z toho všeho plyne? Tenhle typ cestování nám zatím moc nejde a pravděpodobně by nám neseděl ani v lepším počasí. Ale my to nevzdáme a budeme trénovat (hlavně lenošení, dlouhé sezení, koukání se z okýnka a přejídání se). Čas na náš velký road trip určitě jednou dozraje.
Zapsala Martina 25.3.
Přeci jen se ale Sydney nezařadí mezi mé srdeční záležitosti. Opera, alespoň pro mě, nebyla ve skutečnosti tak působivá jako na fotkách, a most, ze kterého dělají turistická centra ikonu, po jejíž konstrukci se můžete asi za čtyři tisíce korun tři hodiny šplhat, je prostě most. To už bychom mohli lákat turisty i na Nuselák.
Na druhou stranu výlet do zoo trajektem byl hezký. Zaměřili jsme se na australské potvory, na které asi v přkrodě nenatrefíme. Tasmanský ďábel působil překvapivě roztomile a ptakopysk byl mnohem menší, než jsem si představoval. Koalu jsme zastihli díky krmení překvapivě živou. Zoo i cesta trajektem navíc nabízejí působivé výhledy na centrum i operu.
Možná jsme si s přístavní kráskou nesedli kvůli neaustralskému počasí (slunce nám svítilo jen jeden den, takže jsme vynechali pláže), možná za to může nepořádek v hostelu, který měl po útulných novozélandských ubytovnách blíže spíš k asijskému standardu (nikoli ovšem cenou). Pokud sem tedy vyrazíte s plnější pěněženkou a lepší předpovědí počasí, rád si nechám vysvětlit, že i ten most za to prostě stojí...
Zapsal Jakub 20.3.
Architektura věrně odráží diverzitu svých obyvatel. Vedle moderních staveb stojí viktoriánské vily, v prosklených stěnách výškových budov se zrcadlí důstojné obrysy domů pamatujících doby dávno minulé. Najdou se i takové perly, jako novodobý skleněný hotel se zachovaným historickým prúčelím. Směsici nejrůznějších stylů pak vévodí vysoká moderní věž. Snad díky parkům a velkým proskleným plochám se zrcadlovým efektem výsledná kompozice působí vzdušně, příjemně a překvapivě celistvě.
A další aucklandské překvapení? Poprvé v životě jsem viděla křižovatku, kterou je, kromě standardních směrů, možné přejít i diagonálně.
Na závěr opět musíme pochválit turistické informace, díky nespočetným ukazatelům a mapkám, jě město příjemně prozkoumatelné pěšmo. I když se Auckland nezařadil mezi naše nejoblíbenější destinace, nezměnil nic na dojmu, že pokud máte dost peněz a krapet štěstí na počasí, je Nový Zéland dovolenkovým rájem.
Zapsala Martina 15.3.
Ještě nikdy jsem neviděla horu tak fotogenickou. Mt. Ngauruhoe se vyvyšuje nad okolní dramaticky rozervanou krajinu a svým stoprocentně sopkoidním vzhledem zcela zastiňuje o celých 500 m vyšší Ruapehu. Stojíte dole s hlavou vyvrácenou směrem k vrcholu, sledujete příkré svahy pokryté sutí a kameny a říkáte si: "Tam se přece nedá vylézt...".
A pak se přes hodinu škrábete téměř kolmo vzhůru a nohy vám ujíždí při každém kroku. Kolem vás se neustále valí kousky zvětralé lávy v černé a cihlově červené barvě a občas proletí i větší kámen stržený turistou někde nad vámi. Nám bázlivcům navíc v hlavě hlodá malý, ale o to neodbytnější, červíček pochybností a vnucuje se otázka:"Co budu sakra dělat, když se soptice probudí za svého téměř čtyřicetiletého spánku a začne chrlit oheň a plivat kameny...".
Nakonec přece jen stojíte na vrcholu a víte, že to stálo za všechnu tu námahu. V úžasu si prohlížíte narudlé stěny kráteru a dechberoucí panoramata. Dole pod vámi leží kilometry a kilometry zvlněné krajiny, kamenitá poušť pokrytá nepravidelnými lávovými skalisky, tyrkysově modrá jezera i nekonečná vřesoviště. Můžete klidně vydechnout - jste na Hoře Osudu.
Zapsala Martina 13.3.