Tak a už jsme tu zase, do třetice všeho dobrého. Během dnešní osmihodinové cesty místním rozvrzaným autobusem jsem přemýšlela, proč zrovna Nepál pro mě má takové kouzlo, že mě to nutí stále se vracet. Ale to bych asi musela začít úplně od začátku...
Rok 2010 a naše první návštěva Nepálu. Po osmi dnech v Tibetu, kde je vše kontrolované a sešněrované do politických forem a formiček, cítím už od přechodu hranic ohromnou úlevu. Nikde žádní vojáci, check pointy, žádné zákazy, příkazy ani "dobře míněná doporučení". Sedíme nacpaní s asi sedmi Nepálci v jeepu a míříme směrem ke Kathmandu. Řidič si naplno pustil rádio a zapálil vonnou tyčinku, venku poprchává, vše je krasně barevné, v každé vesnici si ženské myjí vlasy pod pumpou a mně je dobře. Ve vzduchu je cítit svoboda.
A co je dnes jinak? Třetí návštěva během šesti let, to už si snad mohu dovolit maličko srovnávat... Samozřejmě, dost se toho změnilo po loňském zemětřesení. I v Kathmandu jsou stále ještě vidět narušené budovy i prázdná místa v jinak hustě zastavěných čtvrtích. Méně odpadků, turistů i prodavačů nejrůznějších suvenýrů. O mnoho víc pobořených staveb v Arughatu, kde začíná náš trek, stany a nouzové přístřešky. Hromady kamení z popadaných domů, hromady kamení na místech kde stály domy...
A co je na Nepálu nejkrásnější? Nikdo nepláče a nikdo si nestěžuje. Žije se dál, staví se nové domy. Lidé jsou stále stejně milí, vypadají spokojeně. Zkrátka a dobře, dokáží se těšit i z toho mála, co mají.
Zapsala Martina 6. 4. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat