Kolem Manaslu

Letos se nám nechtělo moc psát během treku, takže nyní taková malá retrospektiva z posledního dne.

Manaslu trek můžu jen a jen doporučit. Nevím, jestli je to jeho odlehlostí, nutností mít průvodce, nebo tím, že je to pouhý jeden rok od zemětřesení a navíc v jarní, tedy méně frekventované sezóně, v každém případě, turistů jsme tu moc nepotkali. Tedy až do te doby, než jsme se napojili na Annapurna circuit.

Co tu naopak je v hojné míře, jsou exponované úseky na skále nad řekou, nejvyšší odhaduji asi tak na 100 metrů, a celá řada vzdušných mostů, naštěstí většinou nových. Zaujalo také pár míst hrozících padajícími kameny, kde náš průvodce výrazně zrychlil, a jeden čerstvý sesuv, kde neváhali popoběhnout dokonce i místní s těžkým nákladem. Pro ně každodenní rutina, pro mne adrenalin.

Místa uprostřed treku jsou od civilizace (tedy od jeepem sjízdné cesty), vzdálena asi pět dnů chůze. Zásobování zajišťují nekonečné karavany oslíků, místní s nůšemi na zádech a podomní prodavači, značka látky až do domu. Směrem k sedlu prý také probíhá zásobování z Tibetu, ovšem jen v letních měsících.

K nejtěžším chvílím se bezkonkurenčně řadí nedobytí base campu, které na další půlden nabouralo morálku naší skupiny. K nezapomenutelným okamžikům naopak patří setkání s čtyřčlennou partičkou fanoušků kouření a lehkých drog. Musím přiznat, že tak intenzivní a zapálenou (doslova) obhajobu hulení jsem ještě neslyšela. Možná s tím také začnu. . .

A jeden pozitivní zážitek na konec. Úplně poslední den během čekání na autobus do Besi Saharu jsme krátce potkali českou dvojici. Pán tu před pěti lety během treku nafotil portréty místních, uspořádal výstavu, jejíž výtěžek věnoval na zemětřesení, a nyní hledá fotografované Nepálce, aby jim osobně předal malý finanční obnos. Takové pozdvižení na vsi jsem dlouho neviděla. Všichni byli moc spokojení a já jsem zase jednou mohla být pyšná na to, že jsem Čech.

Zapsala Martina 19. 4. 2016