Lhasa

Cesta do Tibetu nám vlastně začala už před třemi týdny, a to komplikovaným sháněním permitu. Situace byla o to složitější, že na přelomu září a října v Číně probíhá celá série svátků a volných dnů a nikdo nepracuje. Zaplatili jsme mnoho, ale zdá se že nejsme sami. Zrovna dnes to jeden moravák, kterého jsme tu náhodou natrefili, shrnul slovy: "Bylo to drahé a měli jsme problémy jak sviňa". Takže si nuceně žijeme na vysoké noze - máme vlastní průvodkyni a vlastního řidiče a vlastní pevně stanovený program, který se už nedá měnit, protože policie vše sleduje.

Už po 45 hodinách cesty vlakem jsme vystupovali na novém obrovském a moderním nádraží ve Lhase. A hned první, co jsme spatřili, bylo několik po zuby ozbrojených hlídkujících vojáků, tedy obrázek pro Lhasu zcela typický. Skupiny vojáků (tak 4 - 8) tu potkáte doslova na každém rohu, co chvíli procházejí dokonce i modlitební okruhy a nad nejdůležitějším chrámem hlídkují i na střeše. A běda tomu, kdo začne vytvářet skupinu (a stačí docela maličká). Některá vojenská stanoviště jsou navíc obehnaná kovovými zábranami vyšperkovanými cca 30 centimetrovými bodáky namířenými přímo na frekventovaný chodník.

Včera večer jsme dokonce měli menší policejní představení přímo pod okny naší noclehárny. Policisté rozháněli tibetské prodejce všech možných cetek z míst, kde asi neměli co dělat. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního. Ovšem kolem se ihned utvořil poměrně velký shluk čumilů bránící dopravě na velmi rušné ulici, což přivolalo další policisty a i pár vojáků, a zaujalo hned několik fotografů - mimo jiné i jednoho z našeho pokoje. A nejzajímavější z celé akce, která nakonec vcelku poklidně skončila odjezdem hlavních aktérů, bylo právě jednání našeho fotografa. Jen co udělal několik snímků, urychleně uschoval foťák a opustil pokoj, zřejmě pro případ, že by ho policisté zaregistrovali. Později si dokonce měnil snímky s dalším inkognito fotografem a celou situaci pro nás okomentoval slovy:"My všichni dobře víme, že lidi tady jsou chudáci a vláda se k nim chová hrozně!".

Diskuze na dané téma s průvodkyní se omezila na její varování, že od nepokojů v března 2008 je situace přísnější a že se o politice a soužití Číňanů a Tibeťanů nesmíme bavit ani s ní ani s nikým jiným, včetně elektronické komunikace s domovem, jinak bychom prý mohli očekávat nepříjemnou návštěvu. Nevím, nakolik je takové riziko reálné, ale dobře to vystihuje místní atmosféru.

Jinak Lhasa, tedy její stará část, je moc pěkné město plné poutníků v tradičním tibetském oblečení s dlouhými vlasy spletenými do copánků ozdobených korálky nebo šperky s nefritem a s modlitebními mlýnky v rukou. Přímo fascinující je pak jejich náboženské zanícení a také fyzická kondice - někteří celý okruh absolvují formou leh na zem, vztyk, pár kroků a opět leh, to vše samozřejmě doprovázené hlubokým hlasem brumlanou modlitbou. Kolem hlavních poutních okruhů a v přilehlých úzkých uličkách je množství stánků s nejrůznějším zbožím - modlitební mlýnky, šperky s nefritem, korálky, thanky, jačí máslo, nudle, placky, koření, ovoce, oblečení a další, například i zlaté zuby. Také tu všude snadno koupíte padělané trekové oblečení, z nám známých značek nejvíce frčí Columbia a The North Face. Potala, palác dalajlámů, působí opravdu velkolepě, ale prohlídka je bohužel časově omezená a to na 1 hodinu. Méně velkolepě už působí čínské politice přizpůsobený výklad průvodce, že nevíte, čemu se tady říká osvobození Tibetu? Naštěstí naše průvodkyně to nijak zvlášť neprožívá.

Město se muselo s příchodem železnice (2006) dost změnit a další změny ho jistě čekají i v brzké budoucnosti. Vlaky (počítám v to samozřejmě i vlaky nákladní) do Tibetu jezdí každou chvíli. Navíc celý okraj Lhasy už je kompletně připraven a rozparcelován na další výstavbu. První sídliště už tu stojí, teď jde jen o to, jak rychle budou přibývat další.

Zapsala Martina 12. 10.