Do klidu

Po třítýdenním cestování s řadou přesunů akční nálada v týmu klesla pod bod mrazu (což je pro zdejší podnebí velmi netypické). Kluci jsou unavení z toho být stále hodní (místní děti jsou bohužel pro nás superposlušné a prakticky o nich nevíte), my se cítíme vyčerpaní z neustálého napomínání, okřikování a rozhánění větších či menších bitek.

Zpomalíme. Zastavíme. Hodíme se do klidu. 

Pláž ve Wai-ao je obrovská a mimo surfařů v podstatě prázdná.  S černým pískem, který tak báječně zalézá pod plavky. Tomáš s Davidem prakticky nevylézají z vody a dokonce i Míša už zvládne moře i nad kotníky. Zdá se, že v některých místech na břehu vyvěrají horké pramínky. Promíchané s odlivovými jezírky vytvářejí luxusní koupací louže. 

Z okna ubytování (Toucheng) máme skvělé výhledy na hlavní ulici (kde se pořád něco děje), tři čínské chrámy a džunglí porostlé hory. Doufám, že až kluci vyrostou, tak se vrátíme a i tuhle část Tchaj-wanu si prohlédneme pěkně zblízka.

Na Matějské

 Sun Moon Lake potvrdilo, že náš průvodce už je opravdu starý.

Nebo jsme možná nějakým záhadným způsobem přehlédli onu "napůl domorodou vesnici, napůl zábavní park"? Pravda je jinde. Po šestnácti letech od vydání naší verze Lonely Planet už zbyl jen ten PARK!

Děti byly nadšené, Jakub o něco méně (přešlo ho to po první divoké jízdě, kde si otočil tělo i žaludek několikrát kolem dokola) a já si můžu odškrtnout další, místními velmi oblíbenou, kratochvíli. Jeli jsme lanovkou, jedli zmrzlinu, absolvovali vodní i nevodní atrakce, hráli na blikajících automatech. Jediným zklamáním zůstává, že Tchaj-wanci, narozdíl od Korejců, na pouti neholdují roztomilým plyšovým ouškům. Snad příště... 

A aby si někdo nemyslel, že jsme kulturní barbaři, přidávám několik dalších Sun Moon zážitků. Třeba… plavbu na decentně barevném (zářivě žlutém) šlapadle ve tvaru draka. Roje světlušek v zapadlé uličce, kam nás po setmění za pomoci překladače dovlekl náš pan bytný. Zlovolné primáty blokující vlastními těly cyklostezku (ječely opice i děti). 

Asijský cirkus, jak má být!

Alishan aneb hory v čínském stylu

Vím. Taiwan není Čína. A doufám, že nikdy nebude. Ale ať dělám, co dělám, nemůžu si pomoci. Místní styl vysokohorské turistiky je super čínský, tedy davový. 

Naštěstí není sezóna. Co kvetlo, odkvetlo a zástupy turistů odpadly stejně jako růžové okvětní lístky okrasných třešní. Areál designovaný pro stovky se musí spokojit s desítkami. Půlka provozoven stáhla rolety, průchody mezi obchody zejí prázdnotou. Vlhko a nevlídno mezi kapkami deště. Atmosférou to velmi připomíná Rozvadov. 

Ale klukům se tu líbí. Našli jsme bistro s nudlemi a čínskými knedlíčky a mezi domy projíždí historický vláček. Víc ke štěstí nepotřebují. K všeobecné spokojenosti přispěl i výlet na nedaleký kopec, protože:

a) Zcela nevýchovně jsme šli kus cesty po opuštěných kolejích.

b) Barevně vyvedená cedule avizovala možný výskyt opic (jásot) a jedovatých hadů (nadšení výrazně polevilo).

c) Na vyhlídku se opravdu dostavila přidrzlá opice, která se za pomoci vyceněných zubů domáhala cizích svačin a samojediná bez problémů ovládla asi deset obědvajících turistů.

d) Úprk před vzteklým primátem je přece skvělé dobrodružství!