Soul

A začínáme pěkně zostra – velkoměstem všech velkoměst – Soulem. Viděli jste někdy nějaké fotografie Soulu aneb, jak se tomu říká v průvodci, Seoul´s landscape? Hlava na hlavě, budova na budově, moře mrakodrapů, oceán paneláků, kolony věčně stojících aut a nekonečná záplava nočních světel všemožných barev a odstínů? Tak za mě to přece jen tak úplně neodpovídá.

Možná proto, že s malými dětmi preferujeme spíše kratší vycházky do klidnějších míst a parků, mi Soul nepřipadal ani super obrovský ani extra přeplněný. Myslím, že jsem si vždycky představovala všech 25 miliónů místních obyvatel našlapaných na prostoru jednoho standardního evropského města a očekávala jsem neustále se hemžící dopravní a lidský mumraj, ve kterém snadno ztratím (pokud možno) všechny tři děti. Realita je naštěstí trochu jinde – prokázáno nakonec i tím, že jsme se všichni, včetně kluků, v pořádku vrátili a neztratil se vůbec nikdo. A jak tedy co nejlépe popsat Soul? Zkuste si v duchu postavit Prahu nejméně dvacet pětkrát vedle sebe, ubrat historické centrum, a naopak přidat několik Jižáků a pár desítek až stovek mrakodrapů.

Orientace v rozsáhlé síti místního metra je až překvapivě snadná a vše je dostupné v angličtině. Metro samotné má ve stanicích zabudovanou prosklenou bariéru oddělující nástupiště od kolejí, s dveřmi, které se otevírají pouze po příjezdu vlaku. To je samozřejmě sen všech rodičů věčně pobíhajících a strkajících se malých kluků. A ani vagóny nebyly kupodivu tak přecpané – vždycky jsme se bez problémů vešli, a to včetně batohů a kočárku. Dalším velmi příjemným bonusem je pak opravdová (nikoliv pouze inzerovaná) bezbariérovost všech stanic a přestupů, minimálně tedy těch, kde jsme byli. Naší největší metrovou výzvou tedy bylo soudcovat nikdy nekončící bitky o to, kdo jako první zmáčkne tlačítko ve výtahu.

Za necelý týden, který jsme v Soulu strávili, jsme toho zase tolik nestihli. Kluci mají své vlastní tempo a ve většině případů není radno objevování nových míst příliš uspěchat. Myslím, že všem se líbila návštěva paláce Gyeonbokgung – děti si užili střídání stráží a já zástupy korejských turistů v tradičním oblečení (k zapůjčení v četných provozovnách v těsné blízkosti paláce). Zvlášť dámská verze tradičního kroje hanbok vypadá nádherně a je zde k vidění v mnoha barevných provedeních a vzorech. 

Velký úspěch měl i výlet na N Seoul Tower – něco jako naše Petřínská rozhledna, ale v mnohem modernějším provedení. Kluky ovšem namísto působivých výhledů na město zajímala hlavně cesta lanovkou a záplava růžovo-červených kapesních zámků zabírajících každý milimetr k tomu určeného zábradlí. Korejci na to jdou prakticky a pokud si chcete pojistit svůj vztah, stačí vhodit peníze do příslušného automatu a jistota věčné lásky spolu s plastovým zámkem je vaše. Jen se musíte modlit, aby vám váš dobrý úmysl nepokazily nejmenované zvědavé děti. Dalo mi velikou práci přesvědčit Davida, že ty špatně připevněné zámky si opravdu nemůže odnést... A tak si svou lásku dobře hlídejte a zamykejte pro jistotu alespoň na dva západy!

Mezi nejsilnější soulské zážitky počítám Tomášův pád do vody při pohodové procházce kolem říčky Cheonggyecheon, což je něco jako pražská náplavka. Že se minimálně jedno z dětí neplánovaně vykoupe, s tím jsem počítala. Už podle obrázků v průvodci bylo zřejmé, že místní nehluboký vodní tok je přímo prošpikovaný lákavými mostky v podobě do vody položených kamenných kvádrů. Ale, že na to bude stačit méně než pět minut, to překonalo dokonce i moje nejdivočejší odhady. No, dostal podvlíkačky a takto elegantně oblečen pokračoval v promenádě. Pokud tedy v příští sezóně přijdou v Soulu do módy líbivé černošedé trekové podvlíkačky, může si naše rodina hrdě připsat všechny zásluhy.

Ostatně, korejské módní trendy jsou zcela nevyzpytatelné. Kde jinde můžete vidět takový mix: Turisty kompletně zahalené od hlavy až k patě, a to včetně prudce elegantních trekových rukavic a ještě "stylovějších" náplastí na tvář, hlavně aby se ani kousek těla nevystavili jarnímu slunci. na rande s roztomilou, obvykle růžovou, plastovou natáčkou na ofině. Nějak se mi nepodařilo zjistit, v jakém okamžiku natáčku sundají a ukážou světu svoje perfektně natočené vlasy. Decentně oblečené mladé lidi, kteří svůj dokonalý krémovo-béžový outfit korunují obřími plastovými crocsy případně huňatými růžovými pantoflemi. 

A abyste si nemysleli, že všechno bylo až moc jednoduché, přidávám zábavnou historku o tom, jak je důležité pečlivě nastudovat průvodce, popřípadě alespoň plán metra (ani jedno rozhodně není můj styl). Přeci, kdo mohl tušit, že stanice Children´s Grand Park nemá vůbec nic společného s místem Grand Park, kde je obrovská zoologická zahrada s ještě větší lanovkou, na kterou se hlavně Jakub opravdu moc těšil... Nevadí, díky mé nechuti plánovat do detailů jsme alespoň navštívili místa obě (Children´s Grand Park = malá ZOO, velký park a krásná dětská hřiště) a viděli toho zase o kousek více.