Už první část, přeprava do parku, se nám značně zkomplikovala a nezbylo než spolehnout se na stop (což průvodce rozhodně nedoporučuje). Po dvou hodinách u rozpálené silnice jsme to vzdali a vyrazili šnečím tempem vpřed. Naštěstí dobrý člověk stále žije a tak jsme se velkou část cesty přece jen vezli. Od plání Lesotha nás tedy dělí již jen pouhopouhých 1600 výškových metrů.
Celý první den jsme stoupali zřetelnou pěšinou výš a výš. Jakub neohroženě vpředu, já v závěsu s očima navrch hlavy - to jak jsem vyhlížela plivající kobru avizovanou na zadní straně mapy. Místo nebezpečného plaza se naštěstí objevila jen uřvaná paviání rodina a několik antilopek. To se mi vážně ulevilo.
K večeru začala hrozit bouřka a tak jsme se na noc zcela neturisticky uchýlili do resortu a navíc si dopřáli i výbornou veceři v místní restauraci.
Do druhého dne silný vítr rozfoukal většinu mraků a výstup mohl pokračovat. Začalo to vcelku nenáročně mírně stoupající štěrkovou cestou, následoval dlouhý traverz pod nádherně vypadající horou Sentinel a konečně nejočekávanější pasáž - dva na sebe navazující kovové žebříky překonávající cca 30 výškových metrů. Pro mne opravdová lahůdka...
A jsme nahoře. Před námi se vlní travnaté pláně a o půl kilometru dál padá do hlubin údolí kolmá skalní stěna - okraj Dračích hor. Podle mapy by tu z výšky měl padat i vodopád, ale ten se pro nedostatek vody jaksi nekoná. Výhled je i bez něj opravdu impozantní.
Co teď a co potom? Vychutnáváme si okolní panoramata a zvažujeme další možnosti. Najednou nějak nevím jestli mám dost odvahy strávit další tři až čtyři dny s Jakubem, mapou a buzolou v kraji nikoho. Soumrak rozhodne - nemám. Dnešní noc strávíme v kamenné budce a zítra dolů.
Se setměním přichází kroupy, silný vítr a pro změnu bouřka. K mojí stávce se navíc přidává i zapalovač, čímž je definitivně rozhodnuto... Ráno zamíříme dolů za dalšími jihoafrickými zážitky.
Žádné komentáře:
Okomentovat