Jednoho večera nám Burjatka ze sousedního tábořiště přinesla ukázat "zlatou květinu", jejíž kořen má být zdrojem mužnosti, zanechala nám dokonce jeden vzorek a poskytla návod na zpracování. Protože nám chyběla vodka k několikadennímu louhování, nemůžeme účinnost potvrdit. Aby to nebylo děvčatům líto, vedla cesta kolem posvátné dětské hory, kde na jednom místě zanechávají poutnice hračky, aby bylo vyslyšeno jejich přání stát se maminkou. Mimo hraček tu bylo spoustu pentlí a kusy oblečení, lze tedy předpokládat, že Martinina růžová propiska a Kamčin mini opalovací krém budou fungovat také. Od dětské hory zbývalo k Šumaku už jen pár hodin chůze, postavili jsme tedy stany, abychom k pramenům dorazili podle plánu někdy přes den. Mimo plán ale přišel déšť, který většinu z nás vyhnal od ohně, trval téměř celou noc a ráno plynule přešel v déšť se sněhem. To sice nabouralo naši vstávací morálku, ale nakonec jsme se odhodlali a vyrazili k závěrečné steči. K dřevěným budkám, které měly být k volnému užití podle pravidla kdo dřív přijde..., jsme došli úplně promočení a po nakouknutí do několika srubů a konzultaci se šťastnějšími turisty jsme přijali nabídku místního burjatského bosse, který nám za úplatu vyklidil jeden ze svých domků, který jsme spolu s ruským turistou obsadili a využili kamen k vysušení všeho mokrého. I přes nepřízeň počasí někteří z nás využili místní radonovou vodu k léčivé koupeli a neodradily nás ani pijavice, které se koupaly s námi. Poté nás pan domácí provedl po léčivých pramenech, které jsme ani nezvládli všechny ochutnávat, protože jich mohlo být kolem stovky, ale podle rozsahu jejich účinků jsme si snad pojistili pevné zdraví. Pan průvodce si ještě postěžoval na turisty, které sem dokonce dopravuje vrtulník. Takové ruské lesní Karlovy Vary. Pokud sem někdy zavítate, prameny je prý třeba obcházet ve směru pohybu slunce a nikdy ne obráceně. V jediném krámku jsme doplnili zásoby na návrat do civilizace.
Druhý den pršelo jen trochu a i když jsme věděli, že v sedle Šumak, které nás dělilo od civilizace bude sníh, který pokrýval i okolní vrcholy, rozhodli jsme se vyrazit dál. Cesta do nejbližší vesnice měla trvat kolem tří dnů. Naším plánem bylo překonat sedlo (2755 m.n.m.) a přespat kus pod ním. Nevyhnuli jsme se brodění ledové vody Šumaku a asi v sedm večer jsme se rozhodli místo pokračování v cestě pro přespání na vhodném místě ještě před sedlem. Vzhledem k nadmořské výšce kolem 2500 m.n.m. a vrstvě sněhu nebylo v noci nejtepleji, ale odměnou nám bylo slunečné ráno s pohledem na inverzní oblačnost pod námi. Ráno se ukázalo, že Honza s Petrem jako zastánci varianty včerejší pokračování v cestě měli pravdu, že sedlo je jen kousek od nás. Takto jsme se aspoň mohli kochat výhledy. Cesta dolů byla příjemná, na této straně hřebene bylo sněhu mnohem méně, za slunečného počasí jsme potkávali dost turistů, většina mířila jen k pramenům a zpět. Po dvoudenním sestupu jsme se dostali na silnici a se zastávkou na burjatském svatém místě i do cíle našeho přechodu, vesnice Nilova Pustyň. Zlatou tečkou se stalo posezení ve stanové hospůdce, vodka s Vladimírem, generálním ředitelem čehosi a hlavně místní jídlo a pití.
Zapsali Jakub a Martina během putování po Tunkinských golcích a kolem Bajkalu
Žádné komentáře:
Okomentovat