Tunkinské golce - 1. část

Cesta zacala optimisticky a v Moskvě na letišti jsme se štastně setkali s druhou částí naší výpravy tedy s Kamčou, Davinčim, Petrem a Honzou. Letadlo do Irkutsku bylo přímo napěchované lidmi. V Irkutsku nás veselá nálada trochu přešla, když nás z hotelu Zora rychle vypakovali, hned poté co zjistili, že nám jde o registraci. Tu jsme nakonec po dalších peripetiích získali na OVIRU. Ale napřed musel Jakub navštívit zázemí (krycí název pro solidní mafiánské doupě v prvním patře oviru). Mafiáni nám ukázali starší paní číhající před ovirem a s tou musel Davinči na poštu a do banky a již zhruba za tři hodiny a 500 rublů na osobu byla registrace naše. A aby toho štěstí nebylo málo, tak se nám dokonce podařilo najít hostel, který sice kromě nás ubytovával i pár myšek, ale jinak byl docela pěkný a hlavně i cenově přiměřený.

Druhý den jsme úspěšně dokoupili potraviny, mapu a dokonce i bombu a vyrazili jsme na autobusák. Netrvalo dlouho a už nám šéf místních maršrůtkářů dohodil odvoz do Aršanu. Usmlouvali jsme dokonce slevu, ale chlápek, který nám ji poskytl stejně volal původnímu šéfovi, takže ze slevy nakonec nic nebylo. Čekání na řidiče se vyplatilo, zážitek z rallye Irkutsk-Aršan byl mimořadně silný a v autě bylo i veselo. Nejvíc se řidič a jeho spolujezdec (jeho roli se nám nepodařilo zjistit) zasmáli, když se vedle nás při předjíždění nákladáku objevilo zleva další auto, silnice byla naštěstí dost široká a řidič protijedoucího vozidla pohotový.
V Aršanu jsme nevyužili nabídky místních k ubytování a vyrazili jsme tušeným směrem do kopců. Podle mapy, kterou jsme sehnali v Irkutsku, jsme měli v plánu za pár dnů dojít k léčebným pramenům Šumak s tím, že dál se uvidí. Protože jsme do Aršanu, který je místním lázeňským letoviskem, dorazili až k večeru, došli jsme první den jen na konec místní lázeňské promenády k vodopádům nad Aršanem, kde jsme ještě stihli vyzpovídat několik místních ohledně další cesty. Navigační zmatky příštího rána můžeme svést na nepřesnou mapu a protichůdná tvrzení místních znalců. Nakonec jsme úspěsně vyrazili směr sedlo Aršan a dále údolím řek Kytoj a Šumak k oněm léčebným pramenům.

Třetí den od příjezdu do Aršanu jsme překonali stejnojmenné sedlo (1954 m.n.m.) a těšili se na příjemnou procházku podél řeky Kytoj. Ta nám hned na začátek ukázala vlídnou tvář, když se splnili sliby místních a my jsme spatřili cedule avizující obchod i možnost přespání a na břehu novotou svítící sruby. Bohužel však na druhém, než jsme byli my. Most nikde v dohledu nebyl a ani být podle mapy neměl a možnost brodění jsme pro teplotu, šířku a proud řeky zavrhli.

Vydali jsme se tedy dál podél řeky a naše představy o pohodlné pěšině vzali brzy za své. Cesta byla zřetelná a místy i značená (většinou kousky modrého igelitu, místy i plechovými značkami). Podle profilu údolí se často šplhala vysoko nad řeku a pak se zase vracela zpět. Pochod nám zpestřovaly padlé kmeny, bažinky a potoky a větve, kterými jsme se prodírali. Během naší srpnové návštěvy tu mohlo procházet odhadem 20 turistů denně, mimo jedné skupiny Čechů jsme potkávali jen Rusy. Spali jsme vždy na některém z plácků s ohništěm, na noc jsme pro jistotu dávali jídlo do "medvědího" vducho-a tedy i vůňo-těsného pytle, mimo utržené pracky neznámého původu jsme ale žádné stopy po šelmách cestou neviděli, zato jsme potkali myši a veverky.