Kolem Bajkalu

Přesun z hor k Bajkalu proběhl překvapivě hladce. Řidič nás vzal do autobusu, i když to zpočátku odmítal s argumentem, že Kultukem, našim cílovým místem, pouze projíždí a staví až v Irkutsku. Na každé zastávce pobíhal nervózně po autobuse, hádal se s cestujícími, některé zájemce odmítal, jiným zastavil, ale nás si kupodivu nevšímal a opravdu nás vysadil u západního cípu jezera Bajkal. Naším cílem bylo projít jeden z údajně nejhezčích kusů pobřeží - třídenní trek Pribajkalským národním parkem. Od toho nás dělil úsek, po kterém vede železnice Krugobajkalka - původně součást Transsibiřské magistrály. Po narovnání trati tudy jezdí vlaky jen párkrát týdně a v některé dny tu měl jet i zvláštní turistický vlak. Přes různící se informace o výskytu turistického vlaku jsme se rozhodli vyrazit podél trati pěsky a třetí den na vlak nasednout.


I když nám Bajkal zpočátku ukázal svoji ponurou tvář a vypadalo to, že léto definitivně končí, cesta po pobřeží byla nádherná i když poněkud větrná a chladná. Nocovali jsme kousek od vyhlídnuté zastávky vlaku, představované jedním malinkatým dřevěným perónkem asi tak 3x2 metry. Druhý den se konalo dlouhé čekání na vlak, které připomínalo úvodní scénu z Tenkrát na západě - vítr, ve kterém vržou dva osamělé dřevěné domečky, my rozvalení na nástupišti a dlouhé chvíle nečinnosti a beznadějně vypadající prázdné koleje. K našemu překvapení vlak opravdu přijel, ovšem až 40 minut po čase udaném paní z nádraží v Kultuku, tedy ve chvíli, kdy ho už opravdu nikdo nečekal. Vlak byl naplněný turisty. Dojezd do cílové stanice jsme uvítali s nadšením, protože ve srovnání s pěším výletem byla cesta několikakolimetrovou rychlostí a hodinové zastávky “všichni ven - výhled - stánek - všichni dovnitř“ dost ubíjející. Hlávní zábavou tak bylo sledování důležité průvodčí a účastníků zájezdu z Irkutsku. Závěrečným bonbónkem se stal lehce vyhrocený převoz přes řeku Angaru - místo čekání na ranní trajekt jsme se za 250 rublů svezli najatým parníkem s cestovkou.

Na přechod z Listvjanky do obce Bolšoje Golostnoje se nám vyčasilo a došlo i na krátká koupání, i když studený vítr opravdu už dost zaváněl podzimem. Pobřeží je v tomto úseku nádherné a různorodé. Nejsilnějšími zážitky byly útes zvaný Čertův most, kontrola místními strážci a platba pokuty za stanování na tábořišti s rezavou cedulí se zákazem táboření, noc v kempu s místní mládeží, lesní požár, který nám vypukl poslední večer asi 200m nad stany a kvůli kterému jsme se raději přesunuli blíže k vesnici, jejímž směrem nefoukal vítr (i když místní volali hned hasiče, žádné jsme celou dobu nezaregistrovali, a oheň po celou noc hořel a zřejmě se i šířil).

Na závěr ještě doplňuji některé postřehy, které padly během našeho pobytu: Rusové jsou příjemní ve svém volném čase, ale protivní v rámci profese (prodavač, obsluha v hospodě, řidič - výjimkou kupodivu byli shora zmínění strážci národního parku); místní těstoviny jsou překvapivě dobré; místní prostředí zvyšuje chuť k alkoholu. Tip na oblečení do města: in budete v teplácích značky Adidas.

Celkově se mi zatím Rusko moc líbilo a jediným nedostatkem (za který jsem ale vlastně vděčný) byl nedostatek medvědů.

Zapsal Jakub 23.8. po cestě autobusem zpět do Irkutsku.