Dva dny v bezejmenném městě

Kaohsiung, další z asijských vícemiliónových měst, o kterém se v průvodci prakticky nic nedočtete. Takový zajímavý asijský fenomén. Pro nás Čechy je každé město milión plus světovou metropolí. Pro čínsky mluvící část světa stejná aglomerace představuje no name blechu zbůhdarma zabírající místo na mapě. O to zajímavější věci tu můžete vidět.

V Kaohsiungu jsme strávili hektickou sobotu v domorodém stylu. Vypravili jsme se k moři, stejně jako početné davy místních dětných i bezdětných. Ve zkratce to obsahuje zhruba toto:

procházka parkem, točená zmrzlina z pojízdného vozíku, pouštění bublin i draků, loď na ostrov, hlavní třída přetékající lidmi i stánky s jídlem, rikši k zapůjčení, moře, koupání, focení, atrakce a domů. 

Za zmínku stojí i, mně zatím neznámý, model tchajwanského plážového byznysu – půjčování veliké nafukovací kosatky za účelem fotografie. Fotí se hlavně na břehu. S plaváním jsou místní na štíru a málokdo si troufne do moře více než po kolena. I v lehce podmračeném dni měla velryba značný úspěch. Kdo by to byl řekl, co všechno může fungovat na opačné straně světa.

Na jižních plážích

V mém případě vlastně jen na jedné, protože surfování mi z nedostatku hlídacích sil bylo odepřeno. Ale stála za to! Malá, přiměřeně čistá, se správně vysokými vlnami - rozuměj takovými, kdy se kluci můžou sami plácat u břehu a matka nešílí strachy. 

Voda byla teplá jako české kafe, místní káva příjemně ledová a skalky na okrajích nabízely lecjaká překvapení ze světa fauny. Krabi? Samozřejmě. Ještěrky? Na mokrých kamenech? Trochu nečekané. Pijavice? No potěš!

Zvířata jsou letos vůbec naším největším problémem. To, že nejsou živá, je jen drobná polehčující okolnost. Zatracení plyšáci! A také mor na pokémony všech tvarů i barev! Taiwan, okolí pláží nevyjímaje, je velmocí nejrůznějších heren a automatů, ve kterých můžete vyhrát roztomilou hračku. Děti (hlavně ty naše) střídavě pláčou, loudí peníze a lomcují nefunkčními páčkami. Zdá se, že místo malých uvědomělých cestovatelů, plavců a surfařů, úspěšně vychováváme budoucí gamblery...

V Taipei se cítím skvěle

Zaprvé, nikdo na mě zvědavě nekouká. Alespoň ne moc. Lidé na Taiwanu jsou na Asii poměrně vysocí. Najdou se i tací, kteří mají pár kil navíc. Obličeje různých barev, oblečení v mnoha stylech. Dokonce ani tři děti na rodinu tu nejsou ničím neobvyklým. Hurá konečně zapadám!

Zadruhé, miluji dobré jídlo a toho je tu všude dostatek. A ten výběr! Je libo knedlíček, nudle, rýžový sandwich s kimchi? Nebo snad dáte přednost křupavému slepičímu pařátku? Kdybych mohla, krmila bych se od rána do večera. 

Zatřetí, za jídlem logicky následuje pití. Proč se proboha u nás nemůže prodávat půllitrové iced americano? Za rozumnou cenu prosím.

Jediné, co mi vadí, je taiwanská lhostejnost v místní MHD. Že neuvolní místo mě/matce s dítětem, bych jim snadno odpustila. Jenže oni ignorují úplně každého. V devátém měsíci, starý, o holi, invalida – vidím, ale nepustím. Klasickým nešvarem této části světa je pak neochvějné držení pozic u dveří metra. Přelidnění holt dělá svoje... 

Mallorca ve 100 slovech

Holky Kneřovy. Dobře, Kneřovy dávno ne a o holkách se můžeme dohadovat. Martina a Zuzka na treku. 

Kopce, hory, skály. Nečekané vedro. Vyschlá voda. Ochozené paty. Jásavě žlutý tarp, který neumíme postavit. Jízda po nových super lehkých nafukovačkách. Čerstvý noční vítr, který žene prachová tornáda. Přístřešek má dole asi pěticentimetrovou fuku, takže každé ráno vypadáme jako krásně zachovalé pompejské vykopávky. Káva. Skvělé jídlo se sušeným masem. Ještě lepší zábava. 

Pozitivní zpráva, i po letech na to pořád máme!

Velký dík Zuzce, že do toho šla a šla! 

PS. Jen počkej, šílené nápady na mne dosedají stejně snadno jako mallorský prach.