Škola

Nepálské školství je dost divoké, minimálně v místním podání. Zhruba celý první týden školního roku se víceméně neučí. Učitele vybírají peníze na učebnice, diskutují o všem možném i nemožném a hrají Člověče, nezlob se! Třeba rozvrh – nijak komplikovaný, je tu jen sedm tříd – byl hotový až čtvrtý nebo pátý den. Děti mezitím řadí jako černá ruka. Doteď jsem překvapená, že za celý první týden jsme měli jen dva menší úrazy – jedno lehce rozseknuté čelo a prst skřípnutý do dveří.

Škola je každý den kromě soboty od desíti do půl čtvrté, v pátek jen dopoledne. Čas nikdo nijak zvlášť nedodržuje, jedna školní hodina tak v reálu trvá 25 až 45 minut. Může se stát, že učitel ve třídě vedle vás se rozhodne hodinu vynechat, a tak se další půl hodiny marně snažíte překřičet randál od sousedů. Začíná mě bolet v krku. . .

O poledni pauze se v učitelské místnosti hraje Člověče, nezlob se! a nepálská verze kulečníku –  podobná pravidla, jen místo tága se do plastových koulí/koleček cvrnká – zrovna včera jsem se pasovala na nejhoršího hráče všech dob. Také se hromadně vaří oběd, většinou čínská nudlová polévka s přidanou zeleninou, vajíčkem a nezbytnou chilli papričkou. Na začátku se vařilo jen občas, teď už míváme oběd denně, myslím, že kvůli mně – asi vypadám hladově.

Dětí do naší školy chodí asi 180, věkový rozptyl je od 3,5 do 13 let. Často se stává, že ty nejmenší neunesou šest hodin odloučení od rodiny a část vyučování tráví se svými sourozenci ve vyšších třídách. Prace učitele tu nespočívá čistě jen ve vyučování, učitel je také sběračem malých děti na cestě do školy a jejich pohaněčem na cestě domů.

Na začátku mě překvapila prakticky nulová znalost angličtiny. V mých čtyřech třídách je celkem asi šest děti, které zvládnou dát dohromady větu. Přišlo mi to přinejmenším zvláštní, hlavně vzhledem k tomu, že dokonce i učebnice matematiky a vlastivědy pro menší děti jsou v angličtině a každá třída má minimálně jednu hodinu angličtiny denně. No, vysvětlilo se to. Anglické učebnice mají úplně nové, z nějakého důvodu se řediteli (který sám neučí) zalíbily více než tradiční knížky v nepálštině. Co bohužel už nemají, jsou učitelé, kteří by podle těchto učebnic mohli úspěšně učit - jeden angličtinář s velmi dobrou slovní zásobou a nepálským přízvukem, dva učitele, kteří anglicky rozumí, ale nijak zvlášť nemluví a šest dalších s minimální znalostí. Anglicky psané učebnice používají všichni. Také se časem ukázalo, že dost děti sice neumí anglickou větu říci, zato ji dokážou napsat, což odpovídá místnímu stylu výuky.

Jinými slovy, tahle forma dobrovolnictví rozhodně dává smysl. Místní si rádi rozšíří obzory a ještě radši se podívají na někoho, kdo nejenže není z jejich vesnice, ale dokonce přijel až z daleké ciziny. Jasně, za dva měsíce se nikdo jazyk nenaučí, ale možná alespoň zjistí, že existuje i jiná výslovnost  než „esnejk" a „eskul", že hodina nemusí znamenat jen 45 minut opisování z tabule a že někde je i jiný svět než Anaikot.

Zapsala Martina 17. 5. 2016