Den nepálské manželky

Den na vesnici začíná pro všechny zatraceně brzy, někdy svoji rodinu slyším vstávat už v půl paté. Rána se sobě vzájemně podobají – napsala bych jako vejce vejci, ale slepice nemáme a vejce už jsem nějakou dobu neviděla – uvařit ranní čaj (kolem půl šesté), pro vodu, nakrmit a podojit krávy, dát nažrat kozám a vyvést je z chlívku na čerstvý vzduch, znovu pro vodu. Někdy se chodí s velikou nůší na trávu a zelené listí pro zvířata, jindy se pere na betonovém plácku u studny. Vaření snídaně, samozřejmě rýže a curry, někdy i dhal. Následuje každodenní nahánění, mytí, česání a oblékání děti, které dělají všechno možné i nemožné, jen aby nemusely do školy. První jídlo dne kolem deváté hodiny.

Zrovna teď je zemědělská sezóna v plném proudu, takže se prakticky neustále něco dělá na poli, hlavně kolem kukuřice. To znamená  motyčku a vzhůru do práce. Už jsme prošli obdobím sázení, teď se okopává a odpleveluje. Ještě, že se nemusí zalévat. U práce bývá veselo,  nikdo nepracuje sám, tvoří se skupinky tří až pěti pracovnic, každý den na jiném poli. Pauza na jídlo bývá obvykle až kolem třetí, servíruje se čaj a pražená rýže s mlékem, curry a vesnické drby. A po krátké přestávce znovu na pole.

Domů se všichni dostanou až za šera, kdy už na práci není vidět. Podojit krávy,  pro vodu, dohlédnout na psaní domácích úkolů, večeře a mezi osmou a devátou zalehnout do postele a spát.

Jen aby bylo jasno, já na poli většinou nepracuji (ony by také asi radši dělaly něco jiného, kdyby měly na výběr). Po dvoudenním sázení kukuřice a zhruba dvouhodinové práci s motyčkou jsem si uhnala spálené ruce a rekordních pět puchýřů. Zkrátka a dobře nejsem ten správný zemědělský materiál.

Co celý den dělají chlapi je pro mě trochu záhadou. Někteří samozřejmě také pracují na poli, třeba náš "uncle" bývá na poli od rána do večera. Je také  pravda, že mnoho manželů a otců od rodin v Anaikotu vůbec nežije – pracují v Káthmándú nebo v zahraničí, hlavně v Saudské Arábii a Malajsii, a domů se podívají jednou za čas. Podtrženo sečteno, chlapů je na poli k vidění výrazně méně. Jo, být nepálskou manželkou je těžká dřina, zaměstnání na plný úvazek.

Zapsala Martina 18. 6. 2016

Nepál, děti a hračky

O hračky je tu rozhodně nouze, vlastně jsem v Anaikotu mimo školu žádné pořádné hračky neviděla. K dostání určitě jsou, ale na vesnici se nekupuje nic, co není opravdu potřeba.

Batolata se vesele plazí po zemi, často pod dozorem svých o něco starších sourozenců, a vezmou za vděk vším, co najdou, od obalu z čínské polévky přes další odpadky až po různé kamínky a hlínou obalené klacíky. Ještě se nestalo, že by v mé přítomnosti někdo z dospělých takovou hračku odebral. To tedy musí být imunita.

Starší děti se většinou honí nebo perou – to je asi nejčastější zábava. Ani ty nejmenší si nenechají nic líbit, a když jim na soupeře nestačí sily, tak po něm alespoň hodí kamenem. Největší hračkový hit je obruč (ve skutečnosti kus hadice spojené do kruhu), kterou za pomoci dalšího kusu hadice honí před sebou. Jediná další hračka spatřená mimo školu byla kolečka od autíčka nasazená na klacíku a dále vyfouknutý fotbalový míč.

Ve škole je situace o poznání lepší. Během polední pauzy se na dvoře hraje fotbal a děti si mohou půjčit na hraní hadrovou panenku, švihadlo, míč, člověče nezlob se nebo další deskové hry. Každý den je o to pěkná bitka.

Nedávno do školy přišla bedna věcí od UNICEF, mimo jiné i puzzle, pexeso, domino, dřevěná stavebnice... Učitelský sbor zajásal a vrhl se do víru her. Znáte takovou tu dutou krychli s výřezy různých geometrických tvarů, do kterých se malé děti snaží dát kolo, čtverec, trojúhelník atd.? Pro místní učitele zábava na dva dny. Jen doufám, že to těm dětem také někdy půjčí. 

Zapsala Martina 6. 6. 2016

Ekologické okénko

Jednou z myšlenek, kterou bych tady měla šířit, je ekologie a ochrana životního prostředí.  Snadné? Jen na první pohled. Ten bez problémů nasměruje vaše působení k odpadkům. Ty jsou totiž všude. Dojedl jsi sušenku? Něco se ti nelibí nebo už to nepotřebuješ? Tak šup s odpadkem na nejbližší dostupné místo, však ona už se o to příroda nějak postará... Jenže co dál?

Ono to spíše vede k zamyšlení nad naší vlastní spotřebou a přístupem k ekologii. Doma odpadky třídím a zásadně házím do koše či popelnice. Ale, zamysleli jste se někdy nad tím, kolik jich je? Pro srovnání, na vesnici se veškerý můj odpad za čtrnáct dní vejde do pytlíku od čínské polévky.

Plasty se nekonají, v celém Anaikotu není jediný obchod, který by prodával limonády nebo vodu v pet lahvích. Konzervu jsem tu ještě neviděla. Na mytí mi stačí dva litry vody denně. Navíc, pokud se nemyjete mýdlem, voda se dál využívá na zalévání. Auto tu v podstatě nikdo nemá, ti šťastnější mají motorku – ostatní chodí pěšky nebo využívají autobus (jezdí jednou denně). Toaletní papír se nepoužívá, stejně jako dětské papírové pleny či dámské hygienické potřeby. Většina domácností (včetně těch, co přišly o dům a bydlí v shelteru) vaří na bioplynu, takže spotřeba dřeva je velmi nízká.

A teď mi řekněte, kdo koho by měl vlastně poučit?

Zapsala Martina 27.5.