Protože samostatné zařizování působilo komplikovaně a pro dva lidi draze, uchýlili jsme se tentokrát k balíčku od cestovky. Uznejte, že produktu s názvem "Magic Mulu Pinacles 3D/4N" nešlo odolat. A navíc, co si budeme povídat, s koncem výletu na nás padá lenora a jsme přístupnější k podobným změkčilostem. To znamená žádná desetihodinová cesta lodí do parku, ale přelet letadlem, jídlo celou dobu a hlavně: poprvé na nás na letišti čekal někdo s cedulí!
Program byl nabitý. První odpoledne jsme vyrazili do jeskyní. A to rovnou do největší veřejně přístupné na světě. Průvodce se oháněl srovnáními typu, že se sem vejde londýnská katedrála sv. Pavla, ale faktem je, že velikost uzavřeného prostoru byla prostě působivá. Nad hlavou černé fleky spících netopýrů (prý jich tu bydlí až šest milionů), hromady guana na zemi zapáchaly mnohem méně, než jsem čekal a osvětlení a informační cedule byly až překvapivě vkusné. Druhá jeskyně byla menší, zato s bohatší krápníkovou výzdobou. Já už jsem měl ale plnou hlavu další místní atrakce - netopýřího exodu. Většinu podvečerů vylétají obyvatelé velké jeskyně na lov, což vzhledem k jejich počtu slibovalo zajímavou podívanou. Problém je, že nikdy není jisté, zda vyletí. Zejména déšť je většinou odradí a my jsme samozřejmě cestou do jeskyní slušně zmokli. Všechno dobře dopadlo a netopýři se začali trousit z jeskyně za potravou. Jejich hejna vypadala jako hadi vlnící se po obloze a netopýři vyletáli a vylétali. Nebudu vás napínat, konce davu jsme se nedočkali a vyrazili jsme stmívající se džunglí směr večeře.
Ráno jsme se vydali loďkou k dalším dvěma jeskyním. Jedna se pyšní osvěžujím prouděním vzduchu a druhá podvodní řekou. Tím jsme vyčerpali turisticky přístupné jeskyně a po obědě a koupeli v řece jsme se rozloučili s ostatními spoluzájezdníky a s vlastním průvodcem jsme vyrazili po řece dál, k hlavnímu bodu našeho pobytu. Výstup k Pinacles (špičaté vápencové věže) popisovali lidé na internetu jako mnohem těžší než na Mt. Kinabalu, vyčerpávající a místy nebezpečný. To na mě zapůsobilo jako dobrá reklama.
Osmikilometrové přiblížení ke kempu džunglí bylo pro Martinu trochu zklámáním. Bylo tu totiž mnohem méně jejích žíznivých kamarádek a kromě pár zoufalkyň plazících se po hůlkách a nohavicích se jenom jedné podařilo přisát k mojí ruce. Zvířat tu celkově bylo trochu méně a viděli jsme hlavně menší potvory. Na druhou stranu motýli, housenky, mravenci i včely se tu vyskytovali ve formách o dost větších, než jsme zvyklí z domova. Les byl krásný a kromě malých orchidejí jsme viděli i divoce kvetoucí zázvor.
Druhý den naštěstí nepršelo (jinak by nás průvodce nahoru vůbec nepustil) a my mohli vyrazit. Stoupání bylo prudké, ale nijak tragické, v závěrečné fázi se leze po žebřících, skobách a provazech, které na mě působili velice bezpečně. Odměnou za tříhodinové šplhání je výhled na krásné vápencové věže - vypadají trochu jako hroty starodávných oštěpů mířící vzhůru k nebi. Fotky, svačina, fotky a hurá dolů. To nám šlo trochu pomaleji a v závěru jsem se už doslova koupal v potu. Rád jsem ho v kempu vyměnil za osvěžující řeku.
Rozloučení s džunglí tedy dopadlo na jedničku a Martina už se určitě těší na výlet za amazonskou anakondou nebo nějakou jinou potvorou. A kdyby nic jiného, zajdeme si aspoň do zoo do pavilonu indonéské džungle na autenticky vlhkou atmosféru.
Zapsal Jakub 9.4.
Žádné komentáře:
Okomentovat