On the road

Tak snad je vše potřebné domluveno, takže zítra vyrážíme spolu s holandskou dvojicí na dvanáctidenní UAZ putování Mongolskem. V plánu je Gobi a střední Mongolsko (například okolí řeky Orchon, Karakorum, White lake...), tak uvidíme, co řidič a místní silnice s našimi plány udělají. V každém případě, příští dva týdny jsme mimo internet a pravděpodobně i bez signálu.

Do Mongolska

Asi jsme měli docela štěstí, lístky jsme sehnali bez problémů, a to hned na další den. Jakub se sice trošku oškliboval nad cenou (asi 2900 Czk), ale mohlo to dopadnout i hůř - například na další den už byly lístky zcela vyprodané. Jeli jsme druhou třídou - třetí to přes hranice bohužel nejde. Celý náš vagón byl téměř bezvýhradně turistický, my sdíleli naše čtyřlůžkové kupátko se sympatickou dvojicí francouzů (prodali dům, aby se mohli vydat na cestu kolem světa!). Vlak jel přesně na čas a kromě asi pětihodinové nucené pauzy na hranicích cesta příjemně ubíhala. No a kromě toho, že jsme v Ulanbátaru, se za celou cestu nic světoborného nepřihodilo.

Kolem Bajkalu

Přesun z hor k Bajkalu proběhl překvapivě hladce. Řidič nás vzal do autobusu, i když to zpočátku odmítal s argumentem, že Kultukem, našim cílovým místem, pouze projíždí a staví až v Irkutsku. Na každé zastávce pobíhal nervózně po autobuse, hádal se s cestujícími, některé zájemce odmítal, jiným zastavil, ale nás si kupodivu nevšímal a opravdu nás vysadil u západního cípu jezera Bajkal. Naším cílem bylo projít jeden z údajně nejhezčích kusů pobřeží - třídenní trek Pribajkalským národním parkem. Od toho nás dělil úsek, po kterém vede železnice Krugobajkalka - původně součást Transsibiřské magistrály. Po narovnání trati tudy jezdí vlaky jen párkrát týdně a v některé dny tu měl jet i zvláštní turistický vlak. Přes různící se informace o výskytu turistického vlaku jsme se rozhodli vyrazit podél trati pěsky a třetí den na vlak nasednout.


I když nám Bajkal zpočátku ukázal svoji ponurou tvář a vypadalo to, že léto definitivně končí, cesta po pobřeží byla nádherná i když poněkud větrná a chladná. Nocovali jsme kousek od vyhlídnuté zastávky vlaku, představované jedním malinkatým dřevěným perónkem asi tak 3x2 metry. Druhý den se konalo dlouhé čekání na vlak, které připomínalo úvodní scénu z Tenkrát na západě - vítr, ve kterém vržou dva osamělé dřevěné domečky, my rozvalení na nástupišti a dlouhé chvíle nečinnosti a beznadějně vypadající prázdné koleje. K našemu překvapení vlak opravdu přijel, ovšem až 40 minut po čase udaném paní z nádraží v Kultuku, tedy ve chvíli, kdy ho už opravdu nikdo nečekal. Vlak byl naplněný turisty. Dojezd do cílové stanice jsme uvítali s nadšením, protože ve srovnání s pěším výletem byla cesta několikakolimetrovou rychlostí a hodinové zastávky “všichni ven - výhled - stánek - všichni dovnitř“ dost ubíjející. Hlávní zábavou tak bylo sledování důležité průvodčí a účastníků zájezdu z Irkutsku. Závěrečným bonbónkem se stal lehce vyhrocený převoz přes řeku Angaru - místo čekání na ranní trajekt jsme se za 250 rublů svezli najatým parníkem s cestovkou.

Na přechod z Listvjanky do obce Bolšoje Golostnoje se nám vyčasilo a došlo i na krátká koupání, i když studený vítr opravdu už dost zaváněl podzimem. Pobřeží je v tomto úseku nádherné a různorodé. Nejsilnějšími zážitky byly útes zvaný Čertův most, kontrola místními strážci a platba pokuty za stanování na tábořišti s rezavou cedulí se zákazem táboření, noc v kempu s místní mládeží, lesní požár, který nám vypukl poslední večer asi 200m nad stany a kvůli kterému jsme se raději přesunuli blíže k vesnici, jejímž směrem nefoukal vítr (i když místní volali hned hasiče, žádné jsme celou dobu nezaregistrovali, a oheň po celou noc hořel a zřejmě se i šířil).

Na závěr ještě doplňuji některé postřehy, které padly během našeho pobytu: Rusové jsou příjemní ve svém volném čase, ale protivní v rámci profese (prodavač, obsluha v hospodě, řidič - výjimkou kupodivu byli shora zmínění strážci národního parku); místní těstoviny jsou překvapivě dobré; místní prostředí zvyšuje chuť k alkoholu. Tip na oblečení do města: in budete v teplácích značky Adidas.

Celkově se mi zatím Rusko moc líbilo a jediným nedostatkem (za který jsem ale vlastně vděčný) byl nedostatek medvědů.

Zapsal Jakub 23.8. po cestě autobusem zpět do Irkutsku.

O Sibiři

Sibiř je nádherná. Vypadá tak, jak jsem si vždy představovala Kanadu - lesy a hory, potoky, které se ženou do údolí a sem tam, jen tak mimoděk, vytvoří nějaký ten vodopád, modré řeky plné peřejí obklopené skalami a místy dokonce i luxusními písečnými plážičkami.

Na treku tady se nejde nudit, protože krajina se pořád mění, od přelézání kamenů kolem potoků, překonávání různých improvizovaných lávek a brodění ledovou vodou, přes cestu lesem zarostlým brusinkami a borůvkami nebo velkými přesličkami a ohromnými polštáři mechu nacucanými vodou, až po cestu přes holá horská sedla a lezení po skalách vysoko nad rychle proudící řekou. A jako bonus tu i v polovině srpna můžete zažít svoje první stanování na sněhu.

Zapsala Martina

Tunkinské golce - dokončení

Jednoho večera nám Burjatka ze sousedního tábořiště přinesla ukázat "zlatou květinu", jejíž kořen má být zdrojem mužnosti, zanechala nám dokonce jeden vzorek a poskytla návod na zpracování. Protože nám chyběla vodka k několikadennímu louhování, nemůžeme účinnost potvrdit. Aby to nebylo děvčatům líto, vedla cesta kolem posvátné dětské hory, kde na jednom místě zanechávají poutnice hračky, aby bylo vyslyšeno jejich přání stát se maminkou. Mimo hraček tu bylo spoustu pentlí a kusy oblečení, lze tedy předpokládat, že Martinina růžová propiska a Kamčin mini opalovací krém budou fungovat také. Od dětské hory zbývalo k Šumaku už jen pár hodin chůze, postavili jsme tedy stany, abychom k pramenům dorazili podle plánu někdy přes den. Mimo plán ale přišel déšť, který většinu z nás vyhnal od ohně, trval téměř celou noc a ráno plynule přešel v déšť se sněhem. To sice nabouralo naši vstávací morálku, ale nakonec jsme se odhodlali a vyrazili k závěrečné steči. K dřevěným budkám, které měly být k volnému užití podle pravidla kdo dřív přijde..., jsme došli úplně promočení a po nakouknutí do několika srubů a konzultaci se šťastnějšími turisty jsme přijali nabídku místního burjatského bosse, který nám za úplatu vyklidil jeden ze svých domků, který jsme spolu s ruským turistou obsadili a využili kamen k vysušení všeho mokrého. I přes nepřízeň počasí někteří z nás využili místní radonovou vodu k léčivé koupeli a neodradily nás ani pijavice, které se koupaly s námi. Poté nás pan domácí provedl po léčivých pramenech, které jsme ani nezvládli všechny ochutnávat, protože jich mohlo být kolem stovky, ale podle rozsahu jejich účinků jsme si snad pojistili pevné zdraví. Pan průvodce si ještě postěžoval na turisty, které sem dokonce dopravuje vrtulník. Takové ruské lesní Karlovy Vary. Pokud sem někdy zavítate, prameny je prý třeba obcházet ve směru pohybu slunce a nikdy ne obráceně. V jediném krámku jsme doplnili zásoby na návrat do civilizace.

Druhý den pršelo jen trochu a i když jsme věděli, že v sedle Šumak, které nás dělilo od civilizace bude sníh, který pokrýval i okolní vrcholy, rozhodli jsme se vyrazit dál. Cesta do nejbližší vesnice měla trvat kolem tří dnů. Naším plánem bylo překonat sedlo (2755 m.n.m.) a přespat kus pod ním. Nevyhnuli jsme se brodění ledové vody Šumaku a asi v sedm večer jsme se rozhodli místo pokračování v cestě pro přespání na vhodném místě ještě před sedlem. Vzhledem k nadmořské výšce kolem 2500 m.n.m. a vrstvě sněhu nebylo v noci nejtepleji, ale odměnou nám bylo slunečné ráno s pohledem na inverzní oblačnost pod námi. Ráno se ukázalo, že Honza s Petrem jako zastánci varianty včerejší pokračování v cestě měli pravdu, že sedlo je jen kousek od nás. Takto jsme se aspoň mohli kochat výhledy. Cesta dolů byla příjemná, na této straně hřebene bylo sněhu mnohem méně, za slunečného počasí jsme potkávali dost turistů, většina mířila jen k pramenům a zpět. Po dvoudenním sestupu jsme se dostali na silnici a se zastávkou na burjatském svatém místě i do cíle našeho přechodu, vesnice Nilova Pustyň. Zlatou tečkou se stalo posezení ve stanové hospůdce, vodka s Vladimírem, generálním ředitelem čehosi a hlavně místní jídlo a pití.

Zapsali Jakub a Martina během putování po Tunkinských golcích a kolem Bajkalu

Tunkinské golce - 1. část

Cesta zacala optimisticky a v Moskvě na letišti jsme se štastně setkali s druhou částí naší výpravy tedy s Kamčou, Davinčim, Petrem a Honzou. Letadlo do Irkutsku bylo přímo napěchované lidmi. V Irkutsku nás veselá nálada trochu přešla, když nás z hotelu Zora rychle vypakovali, hned poté co zjistili, že nám jde o registraci. Tu jsme nakonec po dalších peripetiích získali na OVIRU. Ale napřed musel Jakub navštívit zázemí (krycí název pro solidní mafiánské doupě v prvním patře oviru). Mafiáni nám ukázali starší paní číhající před ovirem a s tou musel Davinči na poštu a do banky a již zhruba za tři hodiny a 500 rublů na osobu byla registrace naše. A aby toho štěstí nebylo málo, tak se nám dokonce podařilo najít hostel, který sice kromě nás ubytovával i pár myšek, ale jinak byl docela pěkný a hlavně i cenově přiměřený.

Druhý den jsme úspěšně dokoupili potraviny, mapu a dokonce i bombu a vyrazili jsme na autobusák. Netrvalo dlouho a už nám šéf místních maršrůtkářů dohodil odvoz do Aršanu. Usmlouvali jsme dokonce slevu, ale chlápek, který nám ji poskytl stejně volal původnímu šéfovi, takže ze slevy nakonec nic nebylo. Čekání na řidiče se vyplatilo, zážitek z rallye Irkutsk-Aršan byl mimořadně silný a v autě bylo i veselo. Nejvíc se řidič a jeho spolujezdec (jeho roli se nám nepodařilo zjistit) zasmáli, když se vedle nás při předjíždění nákladáku objevilo zleva další auto, silnice byla naštěstí dost široká a řidič protijedoucího vozidla pohotový.
V Aršanu jsme nevyužili nabídky místních k ubytování a vyrazili jsme tušeným směrem do kopců. Podle mapy, kterou jsme sehnali v Irkutsku, jsme měli v plánu za pár dnů dojít k léčebným pramenům Šumak s tím, že dál se uvidí. Protože jsme do Aršanu, který je místním lázeňským letoviskem, dorazili až k večeru, došli jsme první den jen na konec místní lázeňské promenády k vodopádům nad Aršanem, kde jsme ještě stihli vyzpovídat několik místních ohledně další cesty. Navigační zmatky příštího rána můžeme svést na nepřesnou mapu a protichůdná tvrzení místních znalců. Nakonec jsme úspěsně vyrazili směr sedlo Aršan a dále údolím řek Kytoj a Šumak k oněm léčebným pramenům.

Třetí den od příjezdu do Aršanu jsme překonali stejnojmenné sedlo (1954 m.n.m.) a těšili se na příjemnou procházku podél řeky Kytoj. Ta nám hned na začátek ukázala vlídnou tvář, když se splnili sliby místních a my jsme spatřili cedule avizující obchod i možnost přespání a na břehu novotou svítící sruby. Bohužel však na druhém, než jsme byli my. Most nikde v dohledu nebyl a ani být podle mapy neměl a možnost brodění jsme pro teplotu, šířku a proud řeky zavrhli.

Vydali jsme se tedy dál podél řeky a naše představy o pohodlné pěšině vzali brzy za své. Cesta byla zřetelná a místy i značená (většinou kousky modrého igelitu, místy i plechovými značkami). Podle profilu údolí se často šplhala vysoko nad řeku a pak se zase vracela zpět. Pochod nám zpestřovaly padlé kmeny, bažinky a potoky a větve, kterými jsme se prodírali. Během naší srpnové návštěvy tu mohlo procházet odhadem 20 turistů denně, mimo jedné skupiny Čechů jsme potkávali jen Rusy. Spali jsme vždy na některém z plácků s ohništěm, na noc jsme pro jistotu dávali jídlo do "medvědího" vducho-a tedy i vůňo-těsného pytle, mimo utržené pracky neznámého původu jsme ale žádné stopy po šelmách cestou neviděli, zato jsme potkali myši a veverky.

Irkutsk

Ve zdravi jsme dorazili do Irskutsku a dnes se chystame do Tunkinskych Golcu/ Pristi tyden az tri budeme na horach a kolem Bajkalu, v te dobe tedy nebudeme nic pridavat, po navratu do civilizace se zase ozveme a snad pribudou i nejake fotky.
Jakub, Irkutsk, 4.8.2010

Petrohrad

Petrohrad je nádherné město plné vodních kanálů a lodí a lodiček a taky nevěst a samozřejmě i ženichů. Ani 7.7.2007 jsem neviděla tolik svateb jako tady - včera asi patnáct, ale těžko říct. Nevěsty jsou jedna jak druhá, všechny jsou krásné a štíhlé a mají co nejnadýchanější bílé šaty, vysokánské podpatky, v ruce prázdnou šampusku, aby bylo s čím se fotit, a ošklivého ženicha, takže třeba jsem některou počítala dvakrát. No a kromě mnoha svateb jsme samozřejmě viděli i Zimní palác, Ermitáž (Ví někdo, proč to angličané přepisují jako Hermitage? Kde se tam to H asi tak vzalo?), Auroru, Něvský prospekt, Petropavlovskou pevnost a další úžasné věci. Trochu se ale bojím, že pro mě stejně zůstanou největším zážitkem fotografové režírující již patnáctou nevěstu v jednom a tom samém parku.
Zapsala Martina 2.8. v Petrohradu.

Další fotky

Další fotky

Moskva

Páteční prohlídka Moskvy byla příjemným překvapením. Chrám Vasilije Blaženého,tvořený jednotlivými kostely vypadal i zblízka jako z pohádky, v Kremlu hlídal policajt s píšťalkou přecházení po přechodu do pravého úhlu a některé z budov minulého režimu byly strašidelně impozantní. Nejzajímavější byly ale Rusové. S jedinou výjimkou tvrdili všichni, že neumí anglicky a o dvou řidičích, co na sebe troubili,vztekle mávali a potom na pětiproudé silnici zastavili, stále nevím, jestli se pohádali nebo pozdravili.

Zapsal Jakub 31.7. V Moskvě na cestě na letiště

Fotky z Moskvy a Petrohradu

Martina v Kremlu

Fotky z Moskvy a Petrohradu

Jakub na pláži u Petropavlovské pevnosti