Že to nebude cesta snadná jsme tušili - kromě nádherné krajiny nás čekaly dlouhé kilometry ve vysoké nadmořské výšce včetně dvou petitisícových sedel. Co jsme naopak netušili bylo, ze hned první den nám dá pořádně zabrat. Modrá obloha bez mráčku, pálící slunce, kolem kamenitá horská poušť bez jediného křovíčka, nikde stín - prostě výheň bez konce. A k dovršení našeho utrpení asi 10 kilometrový úsek nové asfaltky. Holt civilizace postupuje mílovými kroky i do tak odlehlých oblastí jako je Ladakh.
Pověsti o Markha Valley treku nelhaly. Každý den nás čekal úplně nový raz krajiny, údolí potoku a později říčky Markhy střídala horská sedla oživená jaky a neuvěřitelně vypasenými horskými svišti. Za každou zatáčkou čekala nová dechberoucí horská scenerie doplněná rozkvetlými růžovými keři, zelenými oázami miniaturních vesniček v tibetském stylu a množstvím bílých stup důstojně shlížejících do údolí. A co bylo úplně nejlepší - v první polovině června je Ladakh prakticky bez turistů! Tedy, večer skoro vždy nějaké další turisty potkáte, ale přes den jdete pěkně sami a máte hory jen pro sebe.
Za jeden týden na horách jsme si užili opravdu všeho. Horka, slunce, deště, zimy i sněhu. Nádherných výhledů na horské velikány i krajiny schované v mracích vlhkého sněhu. Dobré nálady a pohody i únavy, střevních potíží a nevolnosti z nadmořské výšky. Broděni studenou vodou, koupáni (jen v Jakubově případě), tklivé hýkání oslíků i večerní posezení u místních v temné kuchyňce či plátěném stanu...
Před druhým sedlem se nám situace poněkud zkomplikovala. Slunce to definitivně vzdalo a zmizelo za těžkými sněhovými mraky. Do tábora pod sedlem jsme dorazili už v pořádné sněhové vánici a padat nepřestávalo. Do večera bylo vše pokryté asi 15 centimetrovou vrstvou nového sněhu. Čekala nás mrazivá noc plná starostí o to, co bude dál. Podaří se nám zítra překonat sedlo a vrátit se zpět do civilizace?
Ráno moudřejší večera - na těch příslovích asi doopravdy něco bude. Šestá hodina ranní nás příjemně překvapila vymetenou oblohou a dokonce sluncem! Už nás nic nemohlo zastavit. Do kopce jsem se sice belhala jak čertova babička a moje plíce by v tu chvíli vydaly aspoň za dvě parní lokomotivy, ale zvládli jsme to. Rychlá vrcholová fotka (5,200 m.n.m.) a vzhůru dolu. Co na tom, ze dole jsme museli asi tak patnáctkrát brodit potok naplněný vodou z tajícího sněhu. Nakonec - noha až do poloviny lýtka mi tam zůstala jen dvakrát!
Zapsala Martina 20.6.2013
Žádné komentáře:
Okomentovat