Tak popusťte uzdu své fantazii a představte si, že... Cesta (slovo silnice absolutně neodpovídá tvrdé realitě) postupně stoupá serpentinami do tří pětitisícových sedel - v červnu jsou samozřejmě všechny pod sněhem. Začíná to námrazou a ojedinělými sněhovými jazyky a končí férovou jednolitou vrstvou sněhu. Kola podkluzují, cesta se zužuje a v hloubce asi 100 metrů pod vámi vidíte dno údolí. Cestou se odtlačují auta, co přecenila své síly, a v nejméně vhodném okamžiku se řidič vyhýbá odvážným motorkářům, náklaďákům či cisternám Indian Oil. A tak to jde kolem dokola celý den...
Jako zpestření poměrně jednotvárného visení v serpentinách nad propastí bych ještě namátkou jmenovala: čtyřhodinové čekání před třetím sedlem - pravděpodobně se čekalo, až do sněhu přestane pražit slunce, aby se eliminovalo nebezpečí sesuvů, hořící přívěs náklaďáku odstaveného v protisměru a dvouhodinové noční opravování rozbitého zapalování.
Můj velký obdiv patří našemu řidiči. Jsem si jistá že v jakékoli rallye by to ostatním řidičům s přehledem natřel. Ale narodil se v Himaláji a tak holt místo šampaňského a vavřínový věnců sklízí jen díky svým vymrzlých a vyklepaných cestujících.
Zapsala Martina 22. června 2013
