Další trekovou část jsme pojali opravdu hezky česky. Jediný rozdíl mezi námi a Švejkem vidím v tom, že on vyrazil na Bělehrad. No, my jsme s velkou slávou a zcela ve švejkovském duchu zamířili do národního parku Torres del Paine.
Kdo mohl tušit, že průvodce a starší popisy treků nejsou až tak úplně aktuální. Dokonce ani Jakub, který visí na wi-fi ležící spící, se na stránky parku nepodíval. Takže jsme jednoho krásného odpoledne naběhli do parku bez jediného rezervovaného campu. Mírně jsme znejistěli, ale samozřejmě jsme se nenechali odradit. Kupodivu se na nás usmálo štěstí - úplně náhodou někdo zrovna zrušil rezervaci. A za malou chvíli byly tři noci v plně obsazeném tábořišti naše.
Chápu, že Chile se těmito povinnými rezervacemi snaží chránit přírodu před davy, ale z pohledu turisty a hlavně trekisty nadšená nejsem. Místo divoké přírody a spontánního treku je vše brutálně regulované. Tábořiště jsou vybookována na dlouho dopředu a bez pečlivého a včasného plánování nemůžete ani na circuit ani na kratší W trek. Velmi to připomíná organizaci novozélandských great walků, jen lidí je o poznání více. Takže částečné zklamání.
Na druhou stranu, pokud vyrazíte brzy ráno a vyhnete se tak zoufalým davům, příroda tu má hodně co nabídnout. Ptáci, zajíci a divoké lamy asi nepřekvapí, zato pásovec, to už je něco! Horská panoramata rozhodně stojí za to, jen vám musí přát počasí. Mraky jsou neustále v běhu, většinou podpořené velmi silným větrem. Pohybujete se ve výšce do 800 m, ovšem ve vysokohorských podmínkách.
Smutnou součástí parku jsou místa, která podlehla požáru. Tráva a nízké keře dorostly, ale místo listnatého lesa jsou tu jen stovky holých kmenů. Neumím si vůbec představit, jak tu eventuální oheň hasí. V místních povětrnostních podmínkách helikoptéra vzlétne asi jen stěží. Snad přísná pravidla, zákazy a návodné piktogramy pomohou a příroda zůstane, na úkor trekové svobody, zachována.
Zapsala Martina 16. 1. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat