26. února 2017

Jak jsem si oseděla zadek

Jak Chile tak i Argentina se pyšní nekonečnou flotilou nablýskaných dálkových autobusů. Sedadla jsou většinou pěkně polstrovaná a pohodlná, samozřejmostí je WC a příjemným bonusem večeře a snídaně, pokud cestujete přes noc.  Zatímco cestou na jih jsme tento místní fenomén vyzkoušeli jen jednou a pak jsme si cestování ulehčili přeletem, cestu na sever jsme pojali jako velký autobusový road trip. Pro jihoamerické zeměpisce přidávám stručný popis: Chalten – El Calafate – Rio Gallegos – Puerto Madryn – Buenos Aires, úhrnem tedy 41 prosezených hodin za pět dni. Co dodat, konečně jsem plně docenila ergonomické heslo svého zaměstnavatele: "Best position is next position! ". O autobusech to tedy platí zcela jednoznačně.

A co je tedy cestou do hlavního města k vidění? 

Kompletní díra po granátu Rio Gallegos – Radotín je oproti tomuto městečku přímo pulzující metropole. Ale konečně alespoň jedno místo, které alespoň trochu odpovídá mým představám o jižní Americe.
Pláně, suché pláně a pláně křovinaté. Stovky kilometrů liduprázdné roviny.

Puerto Madryn – příjemné přímořské letovisko s plážemi táhnoucími se ještě daleko za město. Přes místní zimu jsou tu k vidění velryby a tlusté svetry – oboje pouze dle fotografií v muzeu. V letní sezóně malá rezervace s tuleni. Je na ně hezky pohled, a ještě lepší poslech. Kdo by to byl řekl, že chrochtají i jiná zvířata než čuníci.

A konečně Buenos Aires. Přiznáváme se, kulturu jsme lehce vypustili a vrhli se do bloumání centrálními ulicemi a do víru nákupů. Vrcholem byl nedělní bleší trh, jehož rozměry i obsah na mě hluboce zapůsobily. Vůbec nechápu, kde se tu vzaly ty nekonečné hromady starožitnosti a bazarových skvostů.

Na závěr zbývá jen jedno – doosedět si zadek cestou domů.


Zapsala Martina 23. 1. 2017

23. ledna 2017

U ledu


S Chile se loučíme krásným městečkem Puerto Natales. Připomíná nám Aljašku a Island a to i přesto, že jsme tam nikdy nebyli.

Patagonské zážitky pokračují v Argentině. Perito Moreno je ledovec, který v dobrém ukazuje, jak může vypadat přírodní cirkus pro turisty. Svah protkaný lávkami, ze kterých se z různých vzdáleností a perspektiv díváte na obrovský ledovec. V ledovci to výhružně praská a duní a každou chvíli z něj odpadne kus ledu. Odpolední návštěva dává dobrou šanci najít si místo bez turistů a přírodní show si pěkně vychutnat. Asi není třeba vysvětlovat, že fotky ani video zážitek stejně na 100 % nepřenesou. Teorii ledovců jsme si následně doplnili v novém Glaciariu (muzeu) v El Calafate.

Další destinací je El Chalten. Podle cedulí argentinské hlavní město trekingu, jinak vesnice plná hospod a ubytování. Bál jsem se podobné regulace jako v Chile, ale Argentinci to zatím berou o poznání volněji. Žádná registrace pokud se držíte v určité oblasti a na vyznačeném tábořišti platí, že kdo dřív přijde, ten se vejde (vešli se všichni). Ano, volnost se tu pořád nedá srovnat s jinými kopci, kde jsme byli, ale odměnou je nádherná, různorodá, a na to, kolik je tu lidí, i čistá příroda.


Zapsal Jakub 23. 1. 2017

22. ledna 2017

Na Torres del Paine


Další trekovou část jsme pojali opravdu hezky česky. Jediný rozdíl mezi námi a Švejkem vidím v tom, že on vyrazil na Bělehrad. No, my jsme s velkou slávou a zcela ve švejkovském duchu zamířili do národního parku Torres del Paine.

Kdo mohl tušit, že průvodce a starší popisy treků nejsou až tak úplně aktuální. Dokonce ani Jakub, který visí na wi-fi ležící spící, se na stránky parku nepodíval. Takže jsme jednoho krásného odpoledne naběhli do parku bez jediného rezervovaného campu. Mírně jsme znejistěli, ale samozřejmě jsme se nenechali odradit. Kupodivu se na nás usmálo štěstí - úplně náhodou někdo zrovna zrušil rezervaci. A za malou chvíli byly tři noci v plně obsazeném tábořišti naše.

Chápu, že Chile se těmito povinnými rezervacemi snaží chránit přírodu před davy, ale z pohledu turisty a hlavně trekisty nadšená nejsem. Místo divoké přírody a spontánního treku je vše brutálně regulované. Tábořiště jsou vybookována na dlouho dopředu a bez pečlivého a včasného plánování nemůžete ani na circuit ani na kratší W trek. Velmi to připomíná organizaci novozélandských great walků, jen lidí je o poznání více. Takže částečné zklamání.

Na druhou stranu, pokud vyrazíte brzy ráno a vyhnete se tak zoufalým davům, příroda tu má hodně co nabídnout. Ptáci, zajíci a divoké lamy asi nepřekvapí, zato pásovec, to už je něco! Horská panoramata rozhodně stojí za to, jen vám musí přát počasí. Mraky jsou neustále v běhu, většinou podpořené velmi silným větrem. Pohybujete se ve výšce do 800 m, ovšem ve vysokohorských podmínkách.

Smutnou součástí parku jsou místa, která podlehla požáru. Tráva a nízké keře dorostly, ale místo listnatého lesa jsou tu jen stovky holých kmenů. Neumím si vůbec představit, jak tu eventuální oheň hasí. V místních povětrnostních podmínkách helikoptéra vzlétne asi jen stěží. Snad přísná pravidla, zákazy a návodné piktogramy pomohou a příroda zůstane, na úkor trekové svobody, zachována.


Zapsala Martina 16. 1. 2017

15. ledna 2017

Tučňáci

Outdoorové vybavení se často jmenuje jmenuje po exotických místech, na která se s ním můžete vydat. Patagonia je jedním z lákavých názvů, a i když žádný takový kus nevlastním, jsem rád, že jsem se sem podíval.

Začali jsme v Punta Arenas na břehu Magalhãesova průlivu. Na to, že jde o město, kde v létě často potřebujete kulicha, je o hodně hezčí a příjemnější než Puerto Montt, odkud jsme se přesunuli ze severu. Nízké barevné domky, příoceanská promenáda a po práci můžete vyrazit třeba na výlet za tučňáky, co žijí na nedalekém ostrově. Přesunují se sem na léto z Brazílie, protože na rozmnožování potřebují dlouhý den (nepochytil jsem přesně pro jakou část).


Jižní Amerika se mi zatím líbí v tom, jak zvládá masovou turistiku. Na ostrov vyrazila trajektem odhadem stovka lidí, takže jsem se bál, aby z toho nebylo trauma pro tučňáky i pro mě. Nebylo. Na ostrově je pro návštěvu vyhrazená přísně dodržovaná hodina a asi dva kilometry dlouhá stezka, na které se turisté zvládli příjemně rozptýlit a tučňáci působili, že si z návštěvy nic nedělají. Jen když chtěli přeběhnout přes stezku, vyčíhali mezeru mezi chodci a pelášili k vodě.

Na cestě zpátky Martina způsobila pozdvižení, protože si všimla delfínů, kteří skákali vedle naší lodi. K oknům se tlačily davy a u mladších účastníků vyvolal každý skok radostný výskot. Pár skoků posíláme na videu:
https://youtu.be/QwMpwv_PjXg


Zapsal Jakub 14. 1. 2017

10. ledna 2017

Koncentrované trekové zážitky


Někdy se čas vleče a ne a ne ubíhat kupředu, no znáte to, dny se táhnou jako smůla a vůbec nic se neděje.

Tak v Chile je to přesně naopak. Zážitek střídá zážitek a skoro se nechce uvěřit, že následující se vtěsnalo do dvou dnů.

Noční přejezd do Puconu, ranní pivo s výhledem na vulkán, nákup poživatin, přesun nacpaným autobusem do parku Huerquehue, celoodpolední až pozdněvečerní luxusní trek, horské laguny, ještěrky a obří jehličnany, první přespání pod stanem, neplánovaná změna trasy, koupání v místních termálních pramenech, beznadějný stop (4 auta za hodinu z toho 3 v protisměru), čtyřicetikilometrová jízda na naložené korbě pickupu, horská panoramata parku Villarica, osamocené farmy, stáda ovcí, krávy, koně, dalších čtyřicet kilometrů v autě, milí lidé, večerní autobus zpět do města.

Jen lituji, že jsem nezvládla fotit z té korby. V až 80 kilometrech za hodinu po nezpevněné cestě jsem před uměním zbaběle dala přednost vlastní bezpečnosti a držela se zuby nehty.


Zapsala Martina 8. 1. 2017

7. ledna 2017

První dny v Chile

Opouštíme Santiago, správný čas na shrnutí prvních dojmů z naší premiéry na americkém kontinentu.

Potvrdilo se, že nemá smysl plánovat: Martině na tři dny ztratili batoh, takže jsme si prodloužili pobyt v hlavním městě. KLM se k problému postavilo statečně. Hodili to na místní aerolinky, které zajišťovali poslední úsek letu. (Ne)kvalita komunikace obou společností byla srovnatelná, naštěstí batoh nakonec dorazil.

A co Santiago? Přiletěli jsme 1.1. ráno, a podle stavu ulic se silvestrovská párty vydařila. Město se ale brzy vzpamatovalo a my jsme se mohli věnovat muzeím, zoo, hospodám a brouzdání po městě.

Mimo to jsme zvládli i výlet k oceánu do městečka Valparaiso. Byl to den bohatý na zážitky: za městem hořelo, černý dým zvlověstně zakrýval obzor, a do toho občas výhružně houkaly pouliční sirény. Nenásledovala hláška o zkoušce sirén, ani žádná jiná informace. Nevíme tedy, jestli houkání patřilo požáru nebo druhé katastrofě: Chilanům končily prázdniny a všichni se vraceli do Santiaga. Na autobusáku společnosti vylepovaly informace o tom, že všechny spoje jsou vyprodané, a to i přesto, že jezdí snad každých 10 minut, což mi na 120 km vzdálenost přijde jako slušná frekvence. Společnosti kupodivu nemají kartel, takže ta, co jezdí za dvojnásobek (podle ceníku standardně), měla ještě volno.

Vypadá to, že chilská ekonomika šlape. Alespoň podle plných hospod (s tím, že ceny jsou jako u nás nebo o fous vyšší), aut na ulicích a podle počtu inzerátů na výlohách. Pokud chcete dělat ve službách, místní obchody a restaurace, se o vás poperou. Jen vám nesmí vadit, že budete dost pod drobnohledem. Kamery jsou hodně rozšířené, v dálkovém autobuse si řidič zapisuje jméno a číslo pasu nebo RUT (místní identifikační číslo) a jako turista nesmíte ztratit imigrační kartičku, bez ní vás snad ani neubytují.

Jedna z mála věcí, kde je Česko viditelně napřed, je čistota ulic. Místní ve velkém chovají psy, ale uklízet se jim po nich moc nechce. Navíc vedle psů domácích je tu i spousta psů volných - venkovních (nemůžu napsat divokých, protože divoce opravdu nepůsobí). Celkově Santiago působí jako příjemné místo k životu, kde se dá mimo jiné obstojně pohybovat na kole a konzumovat spoustu jídla (většinou dost nezdravého - pokud bude z obchodu, na obale vás na to ještě upozorní), vína a umění.


Zapsal Jakub 4. 1. 2017