1. července 2016

Po Anaikotu

Tak jsem se rozloučila s Anaikotem. Přiznávám, bylo to dojemné. Asi málokterá česká rodina by mě přijala tak, jako Nepálci, určitě se mi bude stýskat. Samozřejmě ne po komárech, pavoucích, hadech, shelteru, bouřkách, prachu, bahnu a špíně, ale po milých, veselých lidech, kteří se bez problémů rozdělí i o to málo, co jim po zemětřesení zbylo. Já to mám snadné, vracím se domů. Oni zůstávají. . .





A teď z optimističtějšího soudku. Na závěr svého nepálského pobytu jsem vyrazila na krátký, pětidenní trek do údolí Helambu. Schválně, jestli se vám podaří rozluštit následující hádanku. Je to zelené, neustále mokré a zahrnuje to moje staré známé milované pijavice, co je to? Správně, trek v období dešťů. Ale i tak to stoji za to. Hory nad 2500 metrů jsou v podstatě neustále zahalené v mracích, atmosférou to asi nejvíce připomíná Tatry na podzim – mlha, vlhko, déšť. . . V nižších polohách je počasí o něco příznivější, občas dokonce vykoukne slunce. Pro inspiraci přidávám několik zelených a mokrých fotek.











Zapsala Martina 27. 6. 2016