Ze života zvířat

Zatím pozorovaná a zpozorovaná divoká zvířena (asi čtvrtý den treku): had, opičáci houpající se na větvi a luxusní žralok. Poslední zmíněný na Jakubově pravé pohorce. Ještě štěstí, že podnikaví Nepálci mají vždy po ruce zásobu vteřinových lepidel.

Z domácích zvířat upoutalo kuře barvy ptáka Ohniváka a slepice bránící úplně miniaturní kuřátka před nákladními oslíky. Jak  jinak tvrdím, že slepice je nejošklivější zvíře, tak tímhle odvážným činem si přece jen připsala několik plusových bodů.

Trochu smutný byl pohled na oslíka, který si zřejmě zlomil nohu. Na druhou stranu, měl alespoň štěstí, že jeho majitele jsou budhisté. Teď sice pajdá po třech, ale může se volně popásat na trávníku u řeky.

Třináctý den treku - výčet pozorovaných zvířat se nám úctyhodně rozrostl. Asi nejkrásnější jsou orli  (jestli to tedy jsou orli, jinak si libovolně dosaďte jakéhokoliv jiného, hodně velkého, dravého ptáka), nejlegračnější neuvěřitelně tlustí svišti, kteří spolu bojují - napřed výhrůžně mávají ocásky, pak se vztyčí a začíná boxerský souboj doprovázený divokým kvičením a  pískáním. Dále připisujeme na seznam: pika (myš), blue sheep (nahur modrý), kamzík (ten nás moc nepotěšil, protože byl nad námi a projevoval se především shazováním kamenu na cestu) a čerstvě narozené kůzle.

A ještě závěrečný zvířecí happy end.  Včera se Jakub projevil jako super hrdina a zachránil jehně, které zavalila silná kláda. Jehně očividně přežilo bez úhony a z místa činu doslova odsprintovalo. Konec zpravodajství.

 

Zapsala Martina 22. 4. 2016

Kolem Manaslu

Letos se nám nechtělo moc psát během treku, takže nyní taková malá retrospektiva z posledního dne.

Manaslu trek můžu jen a jen doporučit. Nevím, jestli je to jeho odlehlostí, nutností mít průvodce, nebo tím, že je to pouhý jeden rok od zemětřesení a navíc v jarní, tedy méně frekventované sezóně, v každém případě, turistů jsme tu moc nepotkali. Tedy až do te doby, než jsme se napojili na Annapurna circuit.

Co tu naopak je v hojné míře, jsou exponované úseky na skále nad řekou, nejvyšší odhaduji asi tak na 100 metrů, a celá řada vzdušných mostů, naštěstí většinou nových. Zaujalo také pár míst hrozících padajícími kameny, kde náš průvodce výrazně zrychlil, a jeden čerstvý sesuv, kde neváhali popoběhnout dokonce i místní s těžkým nákladem. Pro ně každodenní rutina, pro mne adrenalin.

Místa uprostřed treku jsou od civilizace (tedy od jeepem sjízdné cesty), vzdálena asi pět dnů chůze. Zásobování zajišťují nekonečné karavany oslíků, místní s nůšemi na zádech a podomní prodavači, značka látky až do domu. Směrem k sedlu prý také probíhá zásobování z Tibetu, ovšem jen v letních měsících.

K nejtěžším chvílím se bezkonkurenčně řadí nedobytí base campu, které na další půlden nabouralo morálku naší skupiny. K nezapomenutelným okamžikům naopak patří setkání s čtyřčlennou partičkou fanoušků kouření a lehkých drog. Musím přiznat, že tak intenzivní a zapálenou (doslova) obhajobu hulení jsem ještě neslyšela. Možná s tím také začnu. . .

A jeden pozitivní zážitek na konec. Úplně poslední den během čekání na autobus do Besi Saharu jsme krátce potkali českou dvojici. Pán tu před pěti lety během treku nafotil portréty místních, uspořádal výstavu, jejíž výtěžek věnoval na zemětřesení, a nyní hledá fotografované Nepálce, aby jim osobně předal malý finanční obnos. Takové pozdvižení na vsi jsem dlouho neviděla. Všichni byli moc spokojení a já jsem zase jednou mohla být pyšná na to, že jsem Čech.

Zapsala Martina 19. 4. 2016

Proč se vracet do Nepálu

Tak a už jsme tu zase, do třetice všeho dobrého. Během dnešní osmihodinové cesty místním rozvrzaným autobusem jsem přemýšlela, proč zrovna Nepál pro mě má takové kouzlo, že mě to nutí stále se vracet. Ale to bych asi musela začít úplně od začátku...

Rok 2010 a naše první návštěva Nepálu. Po osmi dnech v Tibetu, kde je vše kontrolované a sešněrované do politických forem a formiček, cítím už od přechodu hranic ohromnou úlevu. Nikde žádní vojáci, check pointy, žádné zákazy, příkazy ani "dobře míněná doporučení". Sedíme nacpaní s asi sedmi Nepálci v jeepu a míříme směrem ke Kathmandu. Řidič si naplno pustil rádio a zapálil vonnou tyčinku, venku poprchává, vše je krasně barevné, v každé vesnici si ženské myjí vlasy pod pumpou a mně je dobře. Ve vzduchu je cítit svoboda.

A co je dnes jinak? Třetí návštěva během šesti let, to už si snad mohu dovolit maličko srovnávat... Samozřejmě, dost se toho změnilo po loňském zemětřesení. I v Kathmandu jsou stále ještě vidět narušené budovy i prázdná místa v jinak hustě zastavěných čtvrtích. Méně odpadků, turistů i prodavačů nejrůznějších suvenýrů. O mnoho víc pobořených staveb v Arughatu, kde začíná náš trek, stany a nouzové přístřešky. Hromady kamení z popadaných domů, hromady kamení na místech kde stály domy...

A co je na Nepálu nejkrásnější? Nikdo nepláče a nikdo si nestěžuje. Žije se dál, staví se nové domy. Lidé jsou stále stejně milí, vypadají spokojeně. Zkrátka a dobře, dokáží se těšit i z toho mála, co mají.

Zapsala Martina 6. 4. 2016