Po Anaikotu

Tak jsem se rozloučila s Anaikotem. Přiznávám, bylo to dojemné. Asi málokterá česká rodina by mě přijala tak, jako Nepálci, určitě se mi bude stýskat. Samozřejmě ne po komárech, pavoucích, hadech, shelteru, bouřkách, prachu, bahnu a špíně, ale po milých, veselých lidech, kteří se bez problémů rozdělí i o to málo, co jim po zemětřesení zbylo. Já to mám snadné, vracím se domů. Oni zůstávají. . .





A teď z optimističtějšího soudku. Na závěr svého nepálského pobytu jsem vyrazila na krátký, pětidenní trek do údolí Helambu. Schválně, jestli se vám podaří rozluštit následující hádanku. Je to zelené, neustále mokré a zahrnuje to moje staré známé milované pijavice, co je to? Správně, trek v období dešťů. Ale i tak to stoji za to. Hory nad 2500 metrů jsou v podstatě neustále zahalené v mracích, atmosférou to asi nejvíce připomíná Tatry na podzim – mlha, vlhko, déšť. . . V nižších polohách je počasí o něco příznivější, občas dokonce vykoukne slunce. Pro inspiraci přidávám několik zelených a mokrých fotek.











Zapsala Martina 27. 6. 2016

Den nepálské manželky

Den na vesnici začíná pro všechny zatraceně brzy, někdy svoji rodinu slyším vstávat už v půl paté. Rána se sobě vzájemně podobají – napsala bych jako vejce vejci, ale slepice nemáme a vejce už jsem nějakou dobu neviděla – uvařit ranní čaj (kolem půl šesté), pro vodu, nakrmit a podojit krávy, dát nažrat kozám a vyvést je z chlívku na čerstvý vzduch, znovu pro vodu. Někdy se chodí s velikou nůší na trávu a zelené listí pro zvířata, jindy se pere na betonovém plácku u studny. Vaření snídaně, samozřejmě rýže a curry, někdy i dhal. Následuje každodenní nahánění, mytí, česání a oblékání děti, které dělají všechno možné i nemožné, jen aby nemusely do školy. První jídlo dne kolem deváté hodiny.

Zrovna teď je zemědělská sezóna v plném proudu, takže se prakticky neustále něco dělá na poli, hlavně kolem kukuřice. To znamená  motyčku a vzhůru do práce. Už jsme prošli obdobím sázení, teď se okopává a odpleveluje. Ještě, že se nemusí zalévat. U práce bývá veselo,  nikdo nepracuje sám, tvoří se skupinky tří až pěti pracovnic, každý den na jiném poli. Pauza na jídlo bývá obvykle až kolem třetí, servíruje se čaj a pražená rýže s mlékem, curry a vesnické drby. A po krátké přestávce znovu na pole.

Domů se všichni dostanou až za šera, kdy už na práci není vidět. Podojit krávy,  pro vodu, dohlédnout na psaní domácích úkolů, večeře a mezi osmou a devátou zalehnout do postele a spát.

Jen aby bylo jasno, já na poli většinou nepracuji (ony by také asi radši dělaly něco jiného, kdyby měly na výběr). Po dvoudenním sázení kukuřice a zhruba dvouhodinové práci s motyčkou jsem si uhnala spálené ruce a rekordních pět puchýřů. Zkrátka a dobře nejsem ten správný zemědělský materiál.

Co celý den dělají chlapi je pro mě trochu záhadou. Někteří samozřejmě také pracují na poli, třeba náš "uncle" bývá na poli od rána do večera. Je také  pravda, že mnoho manželů a otců od rodin v Anaikotu vůbec nežije – pracují v Káthmándú nebo v zahraničí, hlavně v Saudské Arábii a Malajsii, a domů se podívají jednou za čas. Podtrženo sečteno, chlapů je na poli k vidění výrazně méně. Jo, být nepálskou manželkou je těžká dřina, zaměstnání na plný úvazek.

Zapsala Martina 18. 6. 2016

Nepál, děti a hračky

O hračky je tu rozhodně nouze, vlastně jsem v Anaikotu mimo školu žádné pořádné hračky neviděla. K dostání určitě jsou, ale na vesnici se nekupuje nic, co není opravdu potřeba.

Batolata se vesele plazí po zemi, často pod dozorem svých o něco starších sourozenců, a vezmou za vděk vším, co najdou, od obalu z čínské polévky přes další odpadky až po různé kamínky a hlínou obalené klacíky. Ještě se nestalo, že by v mé přítomnosti někdo z dospělých takovou hračku odebral. To tedy musí být imunita.

Starší děti se většinou honí nebo perou – to je asi nejčastější zábava. Ani ty nejmenší si nenechají nic líbit, a když jim na soupeře nestačí sily, tak po něm alespoň hodí kamenem. Největší hračkový hit je obruč (ve skutečnosti kus hadice spojené do kruhu), kterou za pomoci dalšího kusu hadice honí před sebou. Jediná další hračka spatřená mimo školu byla kolečka od autíčka nasazená na klacíku a dále vyfouknutý fotbalový míč.

Ve škole je situace o poznání lepší. Během polední pauzy se na dvoře hraje fotbal a děti si mohou půjčit na hraní hadrovou panenku, švihadlo, míč, člověče nezlob se nebo další deskové hry. Každý den je o to pěkná bitka.

Nedávno do školy přišla bedna věcí od UNICEF, mimo jiné i puzzle, pexeso, domino, dřevěná stavebnice... Učitelský sbor zajásal a vrhl se do víru her. Znáte takovou tu dutou krychli s výřezy různých geometrických tvarů, do kterých se malé děti snaží dát kolo, čtverec, trojúhelník atd.? Pro místní učitele zábava na dva dny. Jen doufám, že to těm dětem také někdy půjčí. 

Zapsala Martina 6. 6. 2016

Ekologické okénko

Jednou z myšlenek, kterou bych tady měla šířit, je ekologie a ochrana životního prostředí.  Snadné? Jen na první pohled. Ten bez problémů nasměruje vaše působení k odpadkům. Ty jsou totiž všude. Dojedl jsi sušenku? Něco se ti nelibí nebo už to nepotřebuješ? Tak šup s odpadkem na nejbližší dostupné místo, však ona už se o to příroda nějak postará... Jenže co dál?

Ono to spíše vede k zamyšlení nad naší vlastní spotřebou a přístupem k ekologii. Doma odpadky třídím a zásadně házím do koše či popelnice. Ale, zamysleli jste se někdy nad tím, kolik jich je? Pro srovnání, na vesnici se veškerý můj odpad za čtrnáct dní vejde do pytlíku od čínské polévky.

Plasty se nekonají, v celém Anaikotu není jediný obchod, který by prodával limonády nebo vodu v pet lahvích. Konzervu jsem tu ještě neviděla. Na mytí mi stačí dva litry vody denně. Navíc, pokud se nemyjete mýdlem, voda se dál využívá na zalévání. Auto tu v podstatě nikdo nemá, ti šťastnější mají motorku – ostatní chodí pěšky nebo využívají autobus (jezdí jednou denně). Toaletní papír se nepoužívá, stejně jako dětské papírové pleny či dámské hygienické potřeby. Většina domácností (včetně těch, co přišly o dům a bydlí v shelteru) vaří na bioplynu, takže spotřeba dřeva je velmi nízká.

A teď mi řekněte, kdo koho by měl vlastně poučit?

Zapsala Martina 27.5.

Škola

Nepálské školství je dost divoké, minimálně v místním podání. Zhruba celý první týden školního roku se víceméně neučí. Učitele vybírají peníze na učebnice, diskutují o všem možném i nemožném a hrají Člověče, nezlob se! Třeba rozvrh – nijak komplikovaný, je tu jen sedm tříd – byl hotový až čtvrtý nebo pátý den. Děti mezitím řadí jako černá ruka. Doteď jsem překvapená, že za celý první týden jsme měli jen dva menší úrazy – jedno lehce rozseknuté čelo a prst skřípnutý do dveří.

Škola je každý den kromě soboty od desíti do půl čtvrté, v pátek jen dopoledne. Čas nikdo nijak zvlášť nedodržuje, jedna školní hodina tak v reálu trvá 25 až 45 minut. Může se stát, že učitel ve třídě vedle vás se rozhodne hodinu vynechat, a tak se další půl hodiny marně snažíte překřičet randál od sousedů. Začíná mě bolet v krku. . .

O poledni pauze se v učitelské místnosti hraje Člověče, nezlob se! a nepálská verze kulečníku –  podobná pravidla, jen místo tága se do plastových koulí/koleček cvrnká – zrovna včera jsem se pasovala na nejhoršího hráče všech dob. Také se hromadně vaří oběd, většinou čínská nudlová polévka s přidanou zeleninou, vajíčkem a nezbytnou chilli papričkou. Na začátku se vařilo jen občas, teď už míváme oběd denně, myslím, že kvůli mně – asi vypadám hladově.

Dětí do naší školy chodí asi 180, věkový rozptyl je od 3,5 do 13 let. Často se stává, že ty nejmenší neunesou šest hodin odloučení od rodiny a část vyučování tráví se svými sourozenci ve vyšších třídách. Prace učitele tu nespočívá čistě jen ve vyučování, učitel je také sběračem malých děti na cestě do školy a jejich pohaněčem na cestě domů.

Na začátku mě překvapila prakticky nulová znalost angličtiny. V mých čtyřech třídách je celkem asi šest děti, které zvládnou dát dohromady větu. Přišlo mi to přinejmenším zvláštní, hlavně vzhledem k tomu, že dokonce i učebnice matematiky a vlastivědy pro menší děti jsou v angličtině a každá třída má minimálně jednu hodinu angličtiny denně. No, vysvětlilo se to. Anglické učebnice mají úplně nové, z nějakého důvodu se řediteli (který sám neučí) zalíbily více než tradiční knížky v nepálštině. Co bohužel už nemají, jsou učitelé, kteří by podle těchto učebnic mohli úspěšně učit - jeden angličtinář s velmi dobrou slovní zásobou a nepálským přízvukem, dva učitele, kteří anglicky rozumí, ale nijak zvlášť nemluví a šest dalších s minimální znalostí. Anglicky psané učebnice používají všichni. Také se časem ukázalo, že dost děti sice neumí anglickou větu říci, zato ji dokážou napsat, což odpovídá místnímu stylu výuky.

Jinými slovy, tahle forma dobrovolnictví rozhodně dává smysl. Místní si rádi rozšíří obzory a ještě radši se podívají na někoho, kdo nejenže není z jejich vesnice, ale dokonce přijel až z daleké ciziny. Jasně, za dva měsíce se nikdo jazyk nenaučí, ale možná alespoň zjistí, že existuje i jiná výslovnost  než „esnejk" a „eskul", že hodina nemusí znamenat jen 45 minut opisování z tabule a že někde je i jiný svět než Anaikot.

Zapsala Martina 17. 5. 2016

Jak se žije na vesnici

Anaikot je velká vesnice, která zabírá alespoň tři kopce. Ve spodní části stojí škola, několik ojedinělých patrových domků, které přežily zemětřesení, a velké množství shelteru a nouzových přístřešků - připomínka domů, které takové štěstí neměly. V horní části je větších domů o něco více a celému Anaikotu vévodí vyhlídková věž nahoře na kopci. Těžko říct, co místní přimělo zrovna ke stavbě rozhledny, na turistu jsem tu ještě nenarazila.

Při příjezdu (dlouhá cesta přeplněným autobusem kolébajícím se ze strany na stranu podle toho, na které straně cesty je větší výmol) jsem samozřejmě vystoupila na špatné zastávce a musela šlapat i se svým obřím batohem dalších 30 minut nahoru do kopce. A to je v místním vedru pěkný sportovní výkon.

Moje rodina od loňského zemětřesení bydlí v plechovém shelteru. Je obdivuhodné, jak se do té boudičky naskládá pět lidí (rodiče, dvě děti a babička). Dále s námi bydlí „uncle" – těžko říct o jakého příbuzného se vlastně jedná, protože uncle je tu prakticky každý – a sister – totéž (naše úvodní konverzace: This is my sister. How old is she? Same age as my mother.) –  ale ti mají vlastní bydlení. Já jsem dostala luxusní pokojíček v minidomečku asi 10 metrů od shelteru. Myslím, že patří bratrovi, který momentálně v Anaikotu nebydlí.

Vaří se pro všechny dohromady, v podstatě výhradně dal bhat, tedy rýže s čočkovou polévkou a trochou kari zeleniny. Místní také občas jedí jen rýži namáčenou v mléce. Naštěstí rychle pochopili, že já a mléko se nemáme právě v lásce. Jídlo se podává ráno v devět a večer kolem půl osmé. O čtvrté bývá malá svačina - pražená rýže, domácí popcorn nebo vařené brambory, občas okurka. Vypadá to hladově, ovšem v místním horku na jídlo snadno zapomenete.

Všichni mě tu s oblibou neustále pozorují. Chápu, rozhodně se vymykám. Jsem bílá, tlustá (kompliment, kterého se mi dostalo od jednoho z mála anglicky mluvících lidí), vdaná, ale bez dětí, a navíc, což je pro místní asi největší tajem, moje česká rodina nemá ani jednu krávu! A to je na pováženou. . . Moje nepálská rodina má dvě krávy a dvě kozy a od včerejšího večera i dvě malá kůzlátka.

A na co si těžko zvykám?

1. Rozhodne na prach. Všechno je tu suché jako troud, za poslední měsíc v podstatě nepršelo a každé odpoledne fouká silný vítr, který před sebou žene oblaka prachu a vyschlé hlíny. Když máte obzvláštní štěstí, můžete vidět i malé prachové tornádo. Mám pocit, že jsem prachem pěkně vypolstrovaná - zvenku i zevnitř. 

2. Na mytí u veřejné studny (stačí, když mě místní pozorují zbytek dne). Naštěstí to vyřešila koupě plastového lavoru, takže teď se můžu mýt v soukromí svého pokoje. 

3. Na věčný dal bhat, už ho nemůžu ani vidět. Dám cokoliv za jídlo bez rýže a kari zeleniny.

Zapsala Martina 4. 5. 2016

Ze života zvířat

Zatím pozorovaná a zpozorovaná divoká zvířena (asi čtvrtý den treku): had, opičáci houpající se na větvi a luxusní žralok. Poslední zmíněný na Jakubově pravé pohorce. Ještě štěstí, že podnikaví Nepálci mají vždy po ruce zásobu vteřinových lepidel.

Z domácích zvířat upoutalo kuře barvy ptáka Ohniváka a slepice bránící úplně miniaturní kuřátka před nákladními oslíky. Jak  jinak tvrdím, že slepice je nejošklivější zvíře, tak tímhle odvážným činem si přece jen připsala několik plusových bodů.

Trochu smutný byl pohled na oslíka, který si zřejmě zlomil nohu. Na druhou stranu, měl alespoň štěstí, že jeho majitele jsou budhisté. Teď sice pajdá po třech, ale může se volně popásat na trávníku u řeky.

Třináctý den treku - výčet pozorovaných zvířat se nám úctyhodně rozrostl. Asi nejkrásnější jsou orli  (jestli to tedy jsou orli, jinak si libovolně dosaďte jakéhokoliv jiného, hodně velkého, dravého ptáka), nejlegračnější neuvěřitelně tlustí svišti, kteří spolu bojují - napřed výhrůžně mávají ocásky, pak se vztyčí a začíná boxerský souboj doprovázený divokým kvičením a  pískáním. Dále připisujeme na seznam: pika (myš), blue sheep (nahur modrý), kamzík (ten nás moc nepotěšil, protože byl nad námi a projevoval se především shazováním kamenu na cestu) a čerstvě narozené kůzle.

A ještě závěrečný zvířecí happy end.  Včera se Jakub projevil jako super hrdina a zachránil jehně, které zavalila silná kláda. Jehně očividně přežilo bez úhony a z místa činu doslova odsprintovalo. Konec zpravodajství.

 

Zapsala Martina 22. 4. 2016

Kolem Manaslu

Letos se nám nechtělo moc psát během treku, takže nyní taková malá retrospektiva z posledního dne.

Manaslu trek můžu jen a jen doporučit. Nevím, jestli je to jeho odlehlostí, nutností mít průvodce, nebo tím, že je to pouhý jeden rok od zemětřesení a navíc v jarní, tedy méně frekventované sezóně, v každém případě, turistů jsme tu moc nepotkali. Tedy až do te doby, než jsme se napojili na Annapurna circuit.

Co tu naopak je v hojné míře, jsou exponované úseky na skále nad řekou, nejvyšší odhaduji asi tak na 100 metrů, a celá řada vzdušných mostů, naštěstí většinou nových. Zaujalo také pár míst hrozících padajícími kameny, kde náš průvodce výrazně zrychlil, a jeden čerstvý sesuv, kde neváhali popoběhnout dokonce i místní s těžkým nákladem. Pro ně každodenní rutina, pro mne adrenalin.

Místa uprostřed treku jsou od civilizace (tedy od jeepem sjízdné cesty), vzdálena asi pět dnů chůze. Zásobování zajišťují nekonečné karavany oslíků, místní s nůšemi na zádech a podomní prodavači, značka látky až do domu. Směrem k sedlu prý také probíhá zásobování z Tibetu, ovšem jen v letních měsících.

K nejtěžším chvílím se bezkonkurenčně řadí nedobytí base campu, které na další půlden nabouralo morálku naší skupiny. K nezapomenutelným okamžikům naopak patří setkání s čtyřčlennou partičkou fanoušků kouření a lehkých drog. Musím přiznat, že tak intenzivní a zapálenou (doslova) obhajobu hulení jsem ještě neslyšela. Možná s tím také začnu. . .

A jeden pozitivní zážitek na konec. Úplně poslední den během čekání na autobus do Besi Saharu jsme krátce potkali českou dvojici. Pán tu před pěti lety během treku nafotil portréty místních, uspořádal výstavu, jejíž výtěžek věnoval na zemětřesení, a nyní hledá fotografované Nepálce, aby jim osobně předal malý finanční obnos. Takové pozdvižení na vsi jsem dlouho neviděla. Všichni byli moc spokojení a já jsem zase jednou mohla být pyšná na to, že jsem Čech.

Zapsala Martina 19. 4. 2016