To nej

Jakub si samozřejmě vybral to nejlepší - článek o horách, takže na mne zase zbyla ta méně dobrodružná část. Nevadí, i ostatní zážitky si zaslouží barvitý popis. 

Maroko, alespoň ten malý kousek, co jsme viděli (kromě hor to byla Casablanca, Marrakech a pobřežní město Essaouira), je cestovatelsky snadné a pokud člověk zkousne nějaký ten nepořádek a mix nejrůznějších odérů nahuštěných v úzkých uličkách mediny, tak i velmi příjemné. A naše nej zážitky?

Jak všichni dobře víme, zážitek nemusí být pozitivní... Začněme tedy nečim intenzivním. Pozvracela jsem Marrakechskou botanickou zahradu, jedno z mála čistých a pečlivě udržovaných míst, které jsme v Maroku viděli. Na svojí obranu uvádím, že se tak stalo po požití nehorázně předraženého jídla z podvodnického stánku na hlavním náměstí. Další dojmy naštěstí spadají do skupiny "kladné". Příjemní lidé, ohromné trhy s asi milionem stánků s barevnými lucernami, místní keramikou a koženym zbožím, kočky, orientální vzory na dlaždicích...

A pak už to bylo jen lepší - Essaouira, pláže,  Atlantský oceán a palačinky s nutellou. Plácli jsme se přes kapsu a dopřáli si dvouhodinovku kite surfingu i prostého surfingu. Smutné zjištění je, že ani na jedno zřejmě nemám buňky. Příšte asi radši zůstanu u předvádění svých ladných křivek na pláži, i když, na to zase zrovna v Maroku nemám tu drzost.

Zapsala Martina 14. 11. 2015

Válecí dovolená ve Vysokém Atlasu

Až vás Martina bude lákat na válecí dovolenou, přibalte si s sebou pohorky a mačky.

Letos jsme se nechali inspirovat tím, že i Lufthansa už účtuje zavazadla zvlášť, a vyrazili jsme do Maroka jen s příručními zavazadly. Je tam přeci teplo a čeká nás jen odpočinkový až válecí program. Maximálně nakoukneme do hor, ale také jen nalehko. První čtyři dny jsme se drželi plánu a poflakovali jsme se po Casablance a Marrakeshi (článek nebo alespoň fotky budou následovat). Pak se to zvrtlo.

Ukázalo se, že nejdostupnější hory k nakouknutí znamená shodou okolností pohoří Vysoký Atlas, konkrétně vesnice Imlil, odkud se vychází na Jebel Toubkal - 4.167 m.n.m. nejvyšší hora  Maroka. Informace v cestovkách byly rozporuplné, tak jsme si napřímo domluvili ubytování v chatě CAF (Francouzský Alpenverein) a vyrazili s tím, že uvidíme, kam dojdeme.

Do Imlilu se jezdí sdílenými taxíky. Pojmou až 6 lidí a cena za cestu je pevná, takže můžete doplatit celé auto a vyrazit rovnou. Když po třičtvrtěhodinovém čekání dorazili 4 turisté s batohy, zaradovali jsme se, ale ne nadlouho. Než jsme stačili zareagovat, odjížděli v taxíku sami a když jsem ukazoval na prázdná místa, vrtěli hlavou a přes okénko jsem odezíral: "full, full", což potvrzoval i řidič dalšího taxíku. Tipoval jsem na Rusy, ale jak se později ukázalo, byli to Poláci. Řidič asi poznal, že mě to dost naštvalo, takže když za chvilku dorazili další tři turisté, přesvědčil je, aby místo poptávané  vyjížďky na nedaleké vodopády vyrazili do Imlilu. Musím uznat, že proti nim jsme byli v zásadě vysokohorsky vybaveni.

V Imlilu se nás vrhnul pán z půjčovny vybavení, ale vysvětlili jsme mu, že vlastně jdeme jen k chatě a tam uvidíme (podle průvodce se vybavení dá vypůjčit až na refugi). Sestoupivší (jiní) Poláci nám potvrdili, že k chatě je cesta beze sněhu, a tak jsme vyrazili.

Z fotek vidíte, že na chatě jsme opravdu viděli. Půjčili jsme si mačky a druhý den v půl sedmé vyrazili na vrchol. Já jsem výšku cítil slušně, ale funěl jsem za Martinou, která udávala stabilní tempo. Tím jsme zdolali uřvanou skupinu Angličanů a pár dalších turistů, co vyrazili s námi, takže jsme vrcholek měli skoro jen pro sebe a už před desátou jsme začali sestupovat. V prudší pasáži jsme použili i půjčené mačky, které celkem dobře fungovaly i s nízkými trekovkami. Díky tomu jsme byli v půl druhé zpátky na chatě a mohli jsme rovnou pokračovat dolů do Imlilu. Tam jsme opět potkali Malajku, která s námi byla ráno na vrcholu, a mohli jsme sdíleným taxíkem vyrazit směr Marrakesh.

Ten den jsme za sebou měli nějakých 10 hodin chůze, skoro kilometr převýšení nahoru a 2.400 metrů dolů. Taková běžná válecí dovolená.

Zapsal Jakub 10.11.2015

Nákupní horečka

Od Bangkoku jsme čekali mnohé - hodně jsme o něm četli i slyšeli - ve zkratce skvělé místo na pařby, město padělků, cestovatelsky nejdostupnější Asie... A přesto překvapil...

Mne třeba tím, že to pařeni potažmo alkohol není tak úplně za babku. Nejlevnější pivo vyjde zhruba na 40 korun a jídlo v restauracích se pohybuje těsně pod či dokonce na úrovni běžného českého jídelního lístku.

Za to můžu stoprocentně potvrdit, že Bangkok je vhodný pro cestovatele začátečníky. Působivý, dostatečně asijsko-exotický a přesto čistý, často s cenovkami v obchodech, pěknými autobusy a taxikáři, kteří poctivě používají taxametr.

Královský palác, zlacené chrámy i další památky jsou krásné, ovšem připouštím, že tentokrát nás zcela netradičně uchvátil zcela jiný prvek. Shopping. Náš nový rekord jsou 4 hodiny na víkendovém trhu. Pravda, výsledky nevalné  (asi 2 trika, korále, sandály a balíček chilli papriček), ale ten pocit, že tady můžete koupit všechno od už zmíněných padělků přes jídlo, koření, nádobí a starožitnosti až po domovní osvětlení, je fascinující.

Zapsala Martina 31.1.2015

Čtyři tisíce ostrovů

Na úplném jihu Laosu se Mekong rozlévá do šířky několika kilometrů a mezi ostrovy a ostrůvky si hledá cestu peřejemi a vodopády, aby už v poklidném tempu pokračoval do Kambodži. Takové podmínky se líbí sladkovodním delfínům i turistům. První jsou ohroženým druhem, druzí rozhodně ne - míří sem nejen za delfíny, ale i za celkovou idylou, která se nedá moc popsat, prostě funguje. Ostrovy jsme sice nepočítali, avšak podle názvu oblasti by jich měly být čtyři tisíce. Většina návštěvníků míří na dva hlavní ostrůvky, které kupodivu přesto nejsou přeplněné.

Můžeme doporučit všechny absolvované aktivity: 1. Kochání se Mekongem z lehátka nebo hamaku; 2. Projížďka po ostrovech na kolech, variantně s překonáváním rozpadlého mostu; 3. Celodenní kajakový výlet - tentokrát organizovaně s průvodcem. Hlavním lákadlem je odvoz loděk proti proudu. Musím nakonec uznat, že i mimo peřeje teče Mekong celkem slušně, a zpátky by se mi pádlovat nechtělo. Když budete mít štěstí jako my, uvidíte i delfína - tenhle je ovšem o hodně stydlivější než mořští příbuzní.

 

Zapsal Jakub 21. ledna 2015

Tajemný svět pod zemí

Ač vychvalovaná Lonely planet, jeskyně Kong Lo a její nejbližší okolí rozhodně neúpí pod náporem stovek speleologie chtivých turistů. Důvod je zřejmý: únavná celodenní cesta pomalým místním autobusem, v našem případě navíc vyšperkovaná píchlou pneumatikou.

V tomto případě se ovšem dlouhé cestování bohatě vyplatilo. Splutí asi sedmikilometrového pozemního úseku je náš letošní top zážitek. Tajemná plavba temnou řekou, drobné peřejky a místa, kde se loď musí přetahovat, strop jeskyně nasvícený jen našimi čelovkami, krátká pěší pasáž mezi krápníkovými útvary, jen my a náš lodivod... Nádhera s příchutí dobrodružství.



























































A za návštěvu určitě stojí i okolí. Ať už barvitá vesnice plná domků na nožičkách obložených hromadami dětí, psů, štěňat, slepic, kachen a v mnoha případech i neuvěřitelným nepořádkem, nebo přilehlá pole a políčka ohraničená rozeklanými skalnatými kopci.

Zapsala Martina 20. 1. 2015

Směrem k jihu

Na cestě k jihu jsme se krátce zastavili v laosském hlavním městě Vientiane. Žádné velké kulturní vyžití jsme si od teto metropole neslibovali a snad i proto se  tak stalo. Pravda, chyba se vloudila i na naší straně, když nám díky poměrně krátké otvírací době unikla nejvyhlášenější místní památka - zlatá stupa.

Z našeho pohledu tedy Vientiane oplývá především monstrózními stavbami v asijsko-komunistickém stylu, tu a tam prošpikovanými  pestře malovanými buddhistickými chrámy či architektonickými pozůstatky francouzské Indočíny. Zajímavým prvkem je jakási replika Vítězného oblouku, dle našeho informovaného průvodce vystavěna z cementu věnovaného USA na stavbu letiště.

Příjemným oživením našeho vientianského pobytu byla kulinářská složka. Zabodovala nejen Lonely Planet vychvalována restaurace Lao Kitchen (druhá příčka v Laosu ), ale i nikým nevychvalovaná indická no name jídelna. Přece jen i skvěle Pho bo se časem trochu přejí.

Zapsala Martina 15. 1. 2015