Na vrchol bez sedla

Druhá část našeho treku vedla údolím řeky Langtang Khola, takže jsme stoupali postupně tři dny, než jsme dorazili do vesnice Kyangjin Gompa (3800 m.n.m.). Na to, že od sebe oba treky dělí jeden hřeben, bylo prostředí překvapivě odlišné a bylo o dost tepleji. Ve vesnicích měly lodge výraznou převahu nad normálními domky a nabídka výrazně převyšovala poptávku, takže jedna snaživá paní nás pro jistotu doprovázela půl dne, a protože měla hezkou novou lodge, její marketing fungoval.

Místní znalci potvrdili, co jsme slýchali celou cestu, a sice, že sedlo Ganja La je pro sníh neprůchodné. Údolí Langtang jsme si užili i tak, udělali jsme si výlet k ledovci a stékajícímu z nejvyšší místní hory - Langtang Lirung (přes 7000 m.n.m.) a vylezli jsme na nepálskou variantu Hory osudu, skoro pětitisícovku Tserko Ri. I přes předchozí aklimatizaci jsme se chvílemi dost plazili, ale výhledy stáli za to.

Cesta zpět byla podstatně rychlejší, takže jsme stejnou cestou šli jen jeden den, pak jsme odbočili na exponovanější stezku, která vedla svahem nad údolím. Kromě nosičů a koňů jsme cestou oběma směry potkávali více turistů než v předchozí části, nejzajímavější byla skupina Korejců, kterým cestovka rozdala jednotné batůžky a kloboučky. Kráčeli způsobně v průvodu jeden za druhým a mávali místním i ostatním turistům.

V Káthmándú nám po treku zbyly ještě dva dny, které jsme využili ke KPČ (Bhaktapur - krásně zachované bývalé hlavní město samostatného království, dnes prakticky součást Káthmándú), nakupování a k jednodennímu raftingu. Ten byl ještě o něco výživnější než minule, několik účastníků vypadlo z lodi a jeden raft se dokonce převrátil (shodou okolností ten s nepálskou posádkou). Průvodci i vybavení působily překvapivě profesionálně a kolem raftů dokonce kroužily záchranářské kajaky.

Zapsal Jakub 29. 4. 2014

Jak se Jakub konečně vykoupal aneb trek kolem jezera Gosaikunda

Trek je to krásný, ale náročný. Zvláště pokud jste ambiciózní (a to my samozřejmě jsme), a do batohu si přibalíte ještě stan, karimatku a vařič, a to vše kvůli mizivé šanci, že to pětitisícové sedlo na konci treku bude průchodné. Po dnešním dnu už víme s jistotou - nebude. Zaprvé se nepálští průvodci jako jeden muž shodují, že letošní zima (na rozdíl od té naší chudinky) byla mimořádně bohatá na sníh a zadruhé, no, viděli jsme sami... Slušná sněhová pokrývka leží i ve výšce 4600 m. n. m.

Dnes jsme překonali nejen sedlo Laurebina La (4600 m. n. m.), ale i sami sebe. Do sedla jsme nastoupali z Phedi - 3700 m. n. m., užili si sluníčka, větru, oblačnosti, kompletně zatažené oblohy i chůze přes sněhová pole a skončili ve výšce 3500 m. n. m. Ale jako obvykle, stálo to za to.

A jak to bylo s Jakubovou koupelí? Už 3,5 roku, od posledního nepálského dobrodružství, Jakub hořce lituje (a neustále tím zpříjemňuje život všem ostatním = mně), že se nevykoupal v jezeře ve výšce 4000 m. n. m. Ale to už je za námi. Můžu potvrdit a doložit kvalitním fotografickým materiálem, že Jakub vlezl (těžko tomu říkat vykoupal se) do téměř zamrzlého jezera Gosaikunda (4300 m. n. m.) a tím překonal svůj dosavadní výškově koupací rekord. Já to dobrovolně jistila ze břehu a věnovala se obědu. Je jasné, že placka se starou dobrou Májkou je nad jakékoliv otužovací rekordy.

Zapsala Martina 18. 4. 2014

Národními parky Nepálu

Na předměstí Káthmándú začíná národní park,  ze kterého má být (alespoň podle cedulí při vstupu) rekreační oblast pro místní. My jsme využili jeho blízkost metropoli a zahájili zde náš letošní výšlap. Cedule lákala mimo jiné možností spatřit leoparda, ale nám se nějak vyhnul. Místní turisté byli v převaze. Na nepálské poměry bylo v parku čisto a stezka byla lemovaná koši s návodnými nápisy "use me". Méně příjemnou částí bylo,  že jsme zažili i vynášení odpadků,  což znamená, že se obsah košů zapálí a cesta do kopce je tudíž zhodnocena inhalací šedého štiplavého kouře. To bylo ale jen na začátku, jinak šlo o moc hezkou cestu lesem, políčky a osadami. První noc jsme strávili ve vesnici na hranici parku a bylo poznat,  že to z Káthmándú není daleko - Nepálci se připravovali na blížící se Nový rok a zpříjemnili nám usínání pásmem národních písní. Zdálo se mi,  že na některé došlo více než jednou.

Druhý den jsme se přesouvali do dalšího národního parku - Langtang - a i tahle část cesty byla hezká a umožnila nám pomalu nabírat nadmořskou výšku. Na rozdíl od Annapuren,  kde stoupáte stále údolím, vedla cesta často po hřebínku,  ze kterého byl pěkný výhled na okolní krajinu. Nikdy ale nebylo vidět úplně do dálky, částečně kvůli nízké oblačnosti a částečně proto, že je vzduch po suché zimě prašnější než na podzim po monzumovém období.
O cestě po Langtangu zase třeba v dalším článku.

Zapsal Jakub 16.4. před a po výborných chowmeinech (smažené nudle s čímkoli) v Gopte.

Zpátky v Káthmándú

Trvalo nám to tři a půl roku, ale jsme zpátky. Sedím na terase, jím výborný dal bhat a před sebou mám vychlazené pivo Everest. Kolem se zvedá prach z ulice, hlučí projíždějící auta, všude troubí nedočkaví řidiči a mně je fajn.

Skoro nic se tu nezměnilo, dokonce poznáváme některé podniky a krámky s outdoorovým zbožím (značce North Face začíná šlapat na paty Mamut) a hippie oblečením,  jen ceny maličko vyrostly a rodinu oblíbených nepálských suvenýrů rozšířily barevné plstěné cetky.

Dnes jsme se zkulturnili a navštívili UNESCem chráněnou čtvrť Patan (někteří z nás již podruhé -jiným štěstí nepřálo a minulou návštěvu strávili střídavě v posteli a na toaletě). Kromě starých chrámů a spousty holubů je v Patanu k vidění i krásné nově otevřené muzeum věnované náboženství a architektuře.

Zítra vyrážíme do hor. Pokud nám počasí a fyzička budou přát, čeká nás šestnáctidenní horský okruh plný převýšení a krásných výhledů.

Zapsala Martina 11. 4. 2014 v Káthmándú