Rallye Leh - Manali

Přesun z ladackého Lehu do městečka Manali v podhůří Himaláje jednoznačně hodnotím jako svůj největší jízdní zážitek vůbec. Pravda, v průvodci psali že cesta je křivolaká a jen pro cestovatele s odolným žaludkem, ale přece jen, není nad osobní prožitek.

Tak popusťte uzdu své fantazii a představte si, že... Cesta (slovo silnice absolutně neodpovídá tvrdé realitě) postupně stoupá serpentinami do tří pětitisícových sedel - v červnu jsou samozřejmě všechny pod sněhem. Začíná to námrazou a ojedinělými sněhovými jazyky a končí férovou jednolitou vrstvou sněhu. Kola podkluzují, cesta se zužuje a v hloubce asi 100 metrů pod vámi vidíte dno údolí. Cestou se odtlačují auta, co přecenila své síly, a v nejméně vhodném okamžiku se řidič vyhýbá odvážným motorkářům, náklaďákům či cisternám Indian Oil. A tak to jde kolem dokola celý den...

Jako zpestření poměrně jednotvárného visení v serpentinách nad propastí bych ještě namátkou jmenovala: čtyřhodinové čekání před třetím sedlem - pravděpodobně se čekalo, až do sněhu přestane pražit slunce, aby se eliminovalo nebezpečí sesuvů, hořící přívěs náklaďáku odstaveného v protisměru a dvouhodinové noční opravování rozbitého zapalování.

Můj velký obdiv patří našemu řidiči. Jsem si jistá že v jakékoli rallye by to ostatním řidičům s přehledem natřel. Ale narodil se v Himaláji a tak holt místo šampaňského a vavřínový věnců sklízí jen díky svým vymrzlých a vyklepaných cestujících.

Zapsala Martina 22. června 2013




 

Malý Tibet

Kdo z vás si někdy procházel průvodce indickým Himalájem, dobře ví, že Ladakh se tu označuje jako „Malý Tibet“. Podívejme se tedy, jak to s tou podobnosti doopravdy je… Ovšem berte to s rezervou, nakonec, je to jen můj osobní a samozřejmý značně povrchní pohled na věc.

 

Architektura je identická. Po celém Ladakhu můžete navštívit krásné a rozlehlé budhistické kláštery, paláce a pevnosti vypínající se vysoko nad údolím řeky Indu.

Domy mají klasické silné obílené stěny, dřevěné rámy oken jsou rovnou spojené s dřevěným, většinou bohatě vyřezávaným překladem.

Na plochých střechách se, zvlášť na vesnicích, často suší seno.

Během celého treku jsme potkávali také velké množství nových i starých gomp a gompiček, modlitebních mlýnků a mani walls (nízká zídka, na kterou lidé kladou kamenné desky s vyrytými modlitbami). Jen víra má, alespoň navenek, trochu jinou podobu. V klášterech se netísní davy věřících a atmosféra je tu řekneme odlehčená. Oproti Tibetu se ve vzduchu nevznáší hustá oblaka dýmu z hořícího jačího másla a snad proto klášterní prostory nepůsobí tak temně a tajemně. Také „ruční“ modlitební mlýnky, tedy ty, které se drží v ruce a otáčí se s nimi během chůze či další činnosti, tu prakticky schází.



 

A naštěstí tu schází i něco dalšího… po zuby ozbrojení čínští vojáci pochodující mezi věřícími, povinný průvodce pro zahraniční turisty a politické dusno. Podtrženo sečteno, v Indii můžete zahlédnout jak by býval mohl vypadat Tibet kdyby…

 

Sbohem Jurku

Rozloučili jsme se s naším krásným stanem, který nám věrně a víceméně spolehlivě sloužil celých osm dlouhých let a chránil nás před větrem, deštěm a sněhem v Rumunsku, Černé Hoře, Turecku, Skotsku, Korsice, Rusku, Mongolsku, Novem Zélandu, Austrálii a asi i v dalších zemích... Za drobný peníz jsme ho přenechali mladému indickému podnikateli, který podváděl jen trošku...

Takže až uvidíte v horách poblíž Lehu indické turisty s Jurkem, budete vědět, jak se věci mají.

Přejeme ti dlouhou a úspěšnou indickou kariéru!

 

Markha Valley Trek

Začalo to dobře. Autobus, který měl z Lehu odjíždět v 8 hodin ráno, kupodivu opravdu jel, a svezl mě, Jakuba a naše nacpané batohy do Spitoku. No a po prohlídce místního budhistického kláštera jsme už opravdu vyrazili do vytoužených hor...




Že to nebude cesta snadná jsme tušili - kromě nádherné krajiny nás čekaly dlouhé kilometry ve vysoké nadmořské výšce včetně dvou petitisícových sedel. Co jsme naopak netušili bylo, ze hned první den nám dá pořádně zabrat. Modrá obloha bez mráčku, pálící slunce, kolem kamenitá horská poušť bez jediného křovíčka, nikde stín - prostě výheň bez konce. A k dovršení našeho utrpení asi 10 kilometrový úsek nové asfaltky. Holt civilizace postupuje mílovými kroky i do tak odlehlých oblastí jako je Ladakh. 



Pověsti o Markha Valley treku nelhaly. Každý den nás čekal úplně nový raz krajiny, údolí potoku a později říčky Markhy střídala horská sedla oživená jaky a neuvěřitelně vypasenými horskými svišti. Za každou zatáčkou čekala nová dechberoucí horská scenerie doplněná rozkvetlými růžovými keři, zelenými oázami miniaturních vesniček v tibetském stylu a množstvím bílých stup důstojně shlížejících do údolí. A co bylo úplně nejlepší - v první polovině června je Ladakh prakticky bez turistů! Tedy, večer skoro vždy nějaké další turisty potkáte, ale přes den jdete pěkně sami a máte hory jen pro sebe.

Za jeden týden na horách jsme si užili opravdu všeho. Horka, slunce, deště, zimy i sněhu. Nádherných výhledů na horské velikány i krajiny schované v mracích vlhkého sněhu. Dobré nálady a pohody i únavy, střevních potíží a nevolnosti z nadmořské výšky. Broděni studenou vodou, koupáni (jen v Jakubově případě), tklivé hýkání oslíků i večerní posezení u místních v temné kuchyňce či plátěném stanu...































Před druhým sedlem se nám situace poněkud zkomplikovala. Slunce to definitivně vzdalo a zmizelo za těžkými sněhovými mraky. Do tábora pod sedlem jsme dorazili už v pořádné sněhové vánici a padat nepřestávalo. Do večera bylo vše pokryté asi 15 centimetrovou vrstvou nového sněhu. Čekala nás mrazivá noc plná starostí o to, co bude dál. Podaří se nám zítra překonat sedlo a vrátit se zpět do civilizace? 











Ráno moudřejší večera - na těch příslovích asi doopravdy něco bude. Šestá hodina ranní nás příjemně překvapila vymetenou oblohou a dokonce sluncem! Už nás nic nemohlo zastavit. Do kopce jsem se sice belhala jak čertova babička a moje plíce by v tu chvíli vydaly aspoň za dvě parní lokomotivy, ale zvládli jsme to. Rychlá vrcholová fotka (5,200 m.n.m.) a vzhůru dolu. Co na tom, ze dole jsme museli asi tak patnáctkrát brodit potok naplněný vodou z tajícího sněhu. Nakonec - noha až do poloviny lýtka mi tam zůstala jen dvakrát!

Zapsala Martina 20.6.2013

LEH část 2. - ve vlnách

 

 

 

Jak vidite z fotek, posledni den nasi aklimatizace jsme stravili raftovanim na rece Zanskar. Byl to plnohodnotny indicky zazitek, jini nez indicti turiste se akce neucastnili, mám ostatne pocit, ze tu mezi rekreanty mají celkove prevahu. Na treku to asi bude jine, pri predstave tydenniho treku nepusobili nasi spolucestujici v minibuse moc nadsene. Jinak ale byla mlada ctverice na dovolene moc sympaticka a máme od nich aktualni tipy na indickou hudebni a filmovou tvorbu. V lodi s nami pro zmenu jela rodina, ktera o sobe prohlasovala, ze nikdo neumi plavat, cimz padem jsme se nominovali na predni - nejvice exponovana mista v lodi.

Nejen vybaveni, ale i pruvodce pusobil prekvapive solidne, pereje, ktere jsme predtim videli z auta, mu navic zajistily nalezitou pozornost zejmena v pasazi o postupu po vypadnuti z lode. Zadne drama se nakonec nekonalo, ale clun se chvilemi opravdu adrenalinove houpal a vlny se zvedaly skoro jako v Dokonale bouri. Z pruvodcova "Faster! Faster!" me doted trochu taha ruka, ale to, jak indicka rodina krasne zpivala vykompenzovalo i jejich vlaznejsi pristup k padlovani.

Zitra vyrazime asi na tydenni trek, blog se tudiz na chvili odmlci.

Zapsal Jakub 9.6.

LEH část 1. - 3500 m.n.m.

Konecne jsme dorazili do Himalaje, konkretne do mesta Leh. Je tu
krasne. Cely den modra obloha, hory se zasnezenymi vrcholky vsude
kolem, vynikajici jidlo a oproti ostatni Indii i mili lidé - zatim nas
nikdo vyrazne neosidil. Jent ta nadmorska vyska nam dela mensi
problemy...

Prvni den jsme se zmohli jen na dvě kratke prochazky - prvni spojenou
s obedem a druhou prekvapive s veceri. Mimochodem, mají tu uzasny
vyber jidel, od tibetskych momo (plnene slane tasticky varene ci
smazene) přes indicky standard jako je dhal (cockova polevka) nebo
treba alloo ghobi (korenene brambory s kvetakem) az po jihoindickou
dosu (tenka smazena placka obrich rozmeru podavana klasicky se dvema
ruznyma omackama).

Druhy den prinesl trochu vice energie, lehkou bolest hlavy a prvni KPC
(kulturne poznavaci cinnost). Prekonali jsme se a vysplhali na Shanti
stupu, ktera, no jak jinak, lezi na peknem kopci nad mestem.

Den treti opadla unava a nastesti i bolest hlavy a tak jsme se vydali
starym Lehem navstivit palac a nad nim se tycici pevnost, oboje v
tibetskem stylu a samozrejme - opet na kopci. Ale stoji to za to!

Zapsala Martina 9.6.

Finska sauna cestou do Himalaje

Trochu nas to prekvapilo, ale letenky s nejlepsim pomerem cena/delka prestupu nabidnul pro nasi letosni cestu do Indie Finnair. Stredecni odpoledne jsme tak stravili v Helsinkach, kde bylo vedro kolem tricitky. Behem prochazky centrem jsme stihli ochutnat i mistni specialitu (pravdepodobne) - opecenou klobasu se smazenou cibulkou v nalezite mastne housce.

Ve stredu dopoledne jsme uz po mezipristani v Dili dorazili do Lehu, odkud neco napiseme v pristim clanku.

(Technicka poznamka: Vypraveni z letosni cesty prinasime z Blackberry, ktere nema tak dobrou klavesnici jako Nokia, co nas v mezicase opustila, takze omluvte absenci hacku a carek.)

Zapsal Jakub 7.6.2013