14. dubna 2011

Na konečné

A je to tady, okamžik, na který se oba těšíme a zároveň se ho obáváme. Bod, kde se náš současný život láme. Čas na změnu...

Končíme. Po osmi a půl měsících mezi cizozemci se vracíme domů a upřímmně, je to zvláštní pocit. Spíš ztráta než radost, spíš rozpaky než nadšení. Tak dlouho na cestách a najednou bum, zpět do standardního kolotoče práce a vydělávání peněz.

Já vím, čekáte trochu víc radosti z toho, že budeme konečně zase doma. A ona určitě přijde, vždyť mě se celou tu dobu poctivě stýskalo po Vás všech, Míše,lacrossu, vaně s teplou vodou, českém jídle a i (ano, možná to někoho překvapí) po Radotíně, jen se k tomu musím propracovat nějak postupně.

A teď už konec smutnění. Protože “něco končí a něco začíná“. Tak vzhůru za těmi novými začátky. Snad se za pár let opět sejdeme na blogu během nějaké další cesty Jakuba a Martiny. I cesta k cestě může být cíl.

Zapsala Martina 14.4.

13. dubna 2011

Rozloučení s Asií

Singapur musím podle všeobecně panujícího pořádku a vstřícnosti k turistům hodnotit jako nejméně asijské město. Naštěstí je dostatečně asijské nabídkou pouliční stravy, takže loučení to bylo důstojné.

Naprosto neuvěřitelná je místní hustota všemožných zábavních atrakcí a obchodů. Může tedy být docela nebezpečné dorazit sem s dostatkem peněz na účtě, dětmi a manželkou. Martinu musím pochválit, kabelku Fendi nevyžadovala. I u atrakcí jsme se drželi zkrátka, stačila nám orchidejová zahrada a muzeum asijských civilizací. Obojí můžeme doporučit.

Zapsal Jakub 13.4.

12. dubna 2011

Kuching a hladoví krokodýli

Město Kuching se sice pyšní titulem "hlavní město Sarawaku", ale pravdou je, že pamětihodnostmi ani dalšími skvosty zrovna příliš neoplývá. Náruživý milovník KPČ tu najde pár béčkových muzeí, pevnost a docela pěknou promenádu kopírující krátký úsek řeky. A proč sem tedy vůbec jezdit?

Mají tu výborné jídlo - to se vlastně dá napsat o všech asijských zemích, kde jsme byli, snad s vyjímkou Tibetu a Mongolska. Myslím, že můžeme vřele doporučit Top Spot, velký food court s mořskými potvorami na každý způsob. První večer jsme se s chutí rozcvičili na mušlích a rybce, ale zlatý hřeb měl teprve přijít. Večer číslo dvě jsme sebrali odvahu, vyklepali z kapes poslední malajské peníze a poprvé v životě si troufli na humra. Tedy, podle váhy i obsahu masa spíš na humříka, no jak se říká "dobrého pomálu". Dojedli jsme se křupavou ústřicovou palačinkou.

Mezi další místní taháky určitě patří nedělní trh. Stánek na stánku a hlavně hlava na hlavě. Koupit se tu dá snad úplně všechno, oblečení, suvenýry, nářadí, ovoce a zelenina, ryby, nejrůznější pití... Místy je třeba maličko zapracovat lokty, ale za tu podívanou to rozhodně stojí.

Naší pozornosti neunikla ani blízká krokodýlí farma. Kromě vcelku roztomilých krokodýlků, méně sympatických krokodýlů a respekt budících krokodýlích monster, tu jsou k vidění i další obyvatelé bornejské přírody. Největším hitem ale zůstává krmení krvelačných ještěrů. Kvůli kousku kuřete dokáže takový krokodýl vyskočit do úctyhodné výšky. Kdo ví, jestli se po této podívané přiblížím alespoň k Berounce...

Zapsala Martina 11.4.

11. dubna 2011

Opět v džungli

Možná to naše pravidelné čtenáře zaskočí, ale vrátili jsme se do džungle. Národní park Gunung Mulu se chlubí jeskyněmi, vápencovými věžemi a samozřejmě deštným pralesem.

Protože samostatné zařizování působilo komplikovaně a pro dva lidi draze, uchýlili jsme se tentokrát k balíčku od cestovky. Uznejte, že produktu s názvem "Magic Mulu Pinacles 3D/4N" nešlo odolat. A navíc, co si budeme povídat, s koncem výletu na nás padá lenora a jsme přístupnější k podobným změkčilostem. To znamená žádná desetihodinová cesta lodí do parku, ale přelet letadlem, jídlo celou dobu a hlavně: poprvé na nás na letišti čekal někdo s cedulí!

Program byl nabitý. První odpoledne jsme vyrazili do jeskyní. A to rovnou do největší veřejně přístupné na světě. Průvodce se oháněl srovnáními typu, že se sem vejde londýnská katedrála sv. Pavla, ale faktem je, že velikost uzavřeného prostoru byla prostě působivá. Nad hlavou černé fleky spících netopýrů (prý jich tu bydlí až šest milionů), hromady guana na zemi zapáchaly mnohem méně, než jsem čekal a osvětlení a informační cedule byly až překvapivě vkusné. Druhá jeskyně byla menší, zato s bohatší krápníkovou výzdobou. Já už jsem měl ale plnou hlavu další místní atrakce - netopýřího exodu. Většinu podvečerů vylétají obyvatelé velké jeskyně na lov, což vzhledem k jejich počtu slibovalo zajímavou podívanou. Problém je, že nikdy není jisté, zda vyletí. Zejména déšť je většinou odradí a my jsme samozřejmě cestou do jeskyní slušně zmokli. Všechno dobře dopadlo a netopýři se začali trousit z jeskyně za potravou. Jejich hejna vypadala jako hadi vlnící se po obloze a netopýři vyletáli a vylétali. Nebudu vás napínat, konce davu jsme se nedočkali a vyrazili jsme stmívající se džunglí směr večeře.

Ráno jsme se vydali loďkou k dalším dvěma jeskyním. Jedna se pyšní osvěžujím prouděním vzduchu a druhá podvodní řekou. Tím jsme vyčerpali turisticky přístupné jeskyně a po obědě a koupeli v řece jsme se rozloučili s ostatními spoluzájezdníky a s vlastním průvodcem jsme vyrazili po řece dál, k hlavnímu bodu našeho pobytu. Výstup k Pinacles (špičaté vápencové věže) popisovali lidé na internetu jako mnohem těžší než na Mt. Kinabalu, vyčerpávající a místy nebezpečný. To na mě zapůsobilo jako dobrá reklama.

Osmikilometrové přiblížení ke kempu džunglí bylo pro Martinu trochu zklámáním. Bylo tu totiž mnohem méně jejích žíznivých kamarádek a kromě pár zoufalkyň plazících se po hůlkách a nohavicích se jenom jedné podařilo přisát k mojí ruce. Zvířat tu celkově bylo trochu méně a viděli jsme hlavně menší potvory. Na druhou stranu motýli, housenky, mravenci i včely se tu vyskytovali ve formách o dost větších, než jsme zvyklí z domova. Les byl krásný a kromě malých orchidejí jsme viděli i divoce kvetoucí zázvor.

Druhý den naštěstí nepršelo (jinak by nás průvodce nahoru vůbec nepustil) a my mohli vyrazit. Stoupání bylo prudké, ale nijak tragické, v závěrečné fázi se leze po žebřících, skobách a provazech, které na mě působili velice bezpečně. Odměnou za tříhodinové šplhání je výhled na krásné vápencové věže - vypadají trochu jako hroty starodávných oštěpů mířící vzhůru k nebi. Fotky, svačina, fotky a hurá dolů. To nám šlo trochu pomaleji a v závěru jsem se už doslova koupal v potu. Rád jsem ho v kempu vyměnil za osvěžující řeku.

Rozloučení s džunglí tedy dopadlo na jedničku a Martina už se určitě těší na výlet za amazonskou anakondou nebo nějakou jinou potvorou. A kdyby nic jiného, zajdeme si aspoň do zoo do pavilonu indonéské džungle na autenticky vlhkou atmosféru.

Zapsal Jakub 9.4.

9. dubna 2011

Na skok u sultána

Krásná bělostná mešita se zlatými kopulemi, usazená na ostrově v umělé laguně. Jako zkušení mešitoprolézači připínáme nohavice a nasazujeme dlouhé rukávy. Islám tu berou opravdu vážně, takže stejně dostáváme ještě černý plášť. Zřízenec nás naviguje po prohlídkovém koberci. Ale přeci jen jsme v Asii. Šeptem se nám přímo ve svatostánku snaží dohodit kamaráda taxikáře na zítřejší prohlídku města.
Návštěva Bruneje byla krátká, ale poučná. Státeček je větší než jsem čekal, z hlavního města Bandar Seri Badawan je to na hranice po pěkné dálnici skoro dvě hodiny. Mimo mešitu jsme stihli navštívit muzeum vystavující kýčovité dary pro sultána a vodní vesnici, kde domky působily překvapivě útulně. Přesto ostře kontrastovaly s nablýskaným muzeem.
Zlatým vrcholem návštěvy bylo ubytování. Nejlevnější ubytovna pro mládež měla vlastní bazén, kde jsme se s chutí vyvalili.
Zapsal Jakub 6.4.

4. dubna 2011

Rybky na mnoho způsobů

Kota Kinabalu, místními důvěrně nazývané "Kejkej", je hlavní město provincie Sabah. Takové typické malajské město prošpikované krámky se vším možným i nemožným (převládají obchody nabízející pestrý výběr šátků a burek) a hlavně levnými jídelnami. Navíc turisté můžou navštívit skvělý večerní trh a ochutnat vynikající grilované ryby a další mořské potvory nebo si pošmáknout na snad ještě lepších smažených banánech. Prý jsou tu k vidění i nějaká ta muzea, ale přiznávám bez mučení, KPČ šla pro tentokrát stranou. Blízké okolí nabízí lepší atrakce.

Jednou z nich určitě jsou ostrůvky roztroušené v moři hned za městem. Ten náš, se sympatickým názvem Mamutik, nabízel nejrůznější turistická povyražení. Zamítli jsme parasailing i potápění, zamířili do půjčovny šnorchlovacího vybavení a za chvíli už se nedočkavý Jakub, náležitě vyšperkovaný ploutvemi a dalším vybavením, mohl zanořit do teplé mořské vody.

Můj první šnorchlovací pokus trval asi 5 vteřin (než jsem si nedobrovolně dopřála pořádný lok slané vody), ale pak se vše v dobré obrátilo a teď už je ze mne zkušený šnorchler. Dost mě překvapilo, že člověk tu opravdu může něco vidět. Rybky nejrůznějších velikostí, barev a někdy i tvarů se míhaly v mojí těsné blízkosti a jednou jsem dokonce zahlédla i medůzu.

Moje šnorchlovací pokusy ukončil Jakub. Vzpomněl si, že vlastně máme vodotěsný foťák, uchopil zmíněný přístroj a šnorchlovací výbavu a zmizel.

No co, opalování spojené s příjemným nicneděláním je taky fajn plážová činnost.

Zapsala Martina 4.4.

3. dubna 2011

Vzhůru do oblak

Je půl třetí v noci a nám zvoní budík. Zbytečně. Mě už dávno vzbudily hordy nedočkavých asijských turistů řídících se zřejmě heslem "Čím dřív, tím líp". Nezbývá než si protřít ospalé oči, nasadit kulicha, čelovku a vyrazit směrem vzhůru.

Mt. Kinabalu, 4095 m.n.m., je prý nejlehčí světová čtyřtisícovka. I tak výstup na vrchol přináší mnohá úskalí. Během dvou dnů je třeba zdolat přes 2000 výškových metrů a to v obou směrech. Z dusné džungle až na holý skalnatý vršek a zase zpět. Spí se v horských chatách v 3300 m.n.m. a posledních 800 metrů nadmořské výšky se chodí za tmy. Vlastně si tím člověk téměř říká o výškovou nemoc.

Lehkým zklamáním je organizace. Povinný je totiž nejen průvodce (cesta je dobrá a jasně značená), ale i balíček "ubytování/jídlo". Vrchol hory totiž ovládá jediná firma. Nedá se nic dělat, kdo chce nahoru, musí platit. Monopol turistice rozhodně nesvědčí.

Ve 3 hodiny vyrážíme do oblak. Doslova. Dlouhý blikající had baterek nad námi se za chvíli ztrácí v mraku. Světlo z mojí čelovky ozařuje asi dva metry lana nataženého vzhůru a pak už jen mlhu. Stoupáme v davu a přece sami. Slyším Jakuba, jak mi funí těsně za zády. Lehce mží. Na východ slunce budeme dnes na vrcholu čekat marně...

Tak třeba příště. Tady nebo někde jinde. Prostě na horách!

Zapsala Martina 3.4.