Top 3 KL

Kuala Lumpur, nebo, jak domorodci a my, zcestovalí turisté, říkáme KL, má hned několik atrakcí, které stojí za zmínku. Mezi tři nejlepší podle mého zcela subjektivního hodnocení patří akvária KLCC, ptačí park a Petronas towers.

Tím rozhodně nechci schazovat to ostatní. Vlastně se mi líbilo skoro všechno - čisté město, fungující MHD, kultivovaní lidé (nervou se do metra hlava nehlava skrz vystupující dav jako Indové nebo Číňani), restaurace s velkým výběrem asijského jídla a všemožných pochutin... Ani další památky a KPČ rozhodně nebyly k zahození. Například Batu caves podruhé (bez namačkaných davů zanícených hinduistů) byly opravdu působivé a až někdo odklidí i hromady zapáchajících odpadků, co tu po svátku Taipusam zbyly, budou ještě působivější. Ale teď už opravdu k těm nej...

Jako první jsme navštívili Bird park - obrovskou voliéru plnou poletujících, poskakujících a dokonce anglicky povykujících opeřenců v mnoha barevných i tvarových provedeních. Osobně upřednostňuji pelikána, ale oslovili mě i pokřikující pávi s pyšně rozloženými ocasy, amazónský papoušek jezdící na kole v místní ptačí show a klubající se kuřátka v inkubátoru (patrně příští potrava dravců).

Akvária KLCC nezůstala v ničem pozadu a nabídla pestrou skladbu ryb, ještěrek, hadů i některých dalších zvířat. Dorazili jsme akorát včas na krmení ve velkém akváriu, které mimo jiné obsahuje murény, rejnoky, několik žraloků a v době jídla i dva odvážné potapěče nabízející hladovcům kusy rybího masa. Dobře to dopadlo, kromě jednoho želvího kousance a lehce poškozené rukavice zůstali oba potapěči vcelku. Následné krmení piraní (tentokrát bez potapěčů) mě utvrdilo v přesvědčení, že tyto milé rybky nechci nikdy potkat naživo. Dospělý člověk by je podle našeho odhadu zabavil asi na pět minut.

A do třetice toho nej, Petronas towers - můj první mrakodrap zevnitř. Běžný návštěvník smí pouze na Sky Bridge spojující obě věže ve 41. patře, což je zhruba polovina mrakodrapí výšky, ale i tak to za hodinovou frontu stojí.

A co se mi v KL nelíbilo? Velké a skvěle vybavené knihkupectví. Všechny knihy byly nekompromisně zabalené do průhledné fólie, takže nahlížení a okukování nepřipadalo v úvahu. U beletrie ještě tak, ale co třeba průvodci a podobně ... No uznejte, přece nekoupím zajíce v pytli.

Zapsala Martina 27.1.

Melaka - historie Malajsie v kostce

V Malajsii máme zatím trochu pomalejší tempo. Užíváme si civilizace a svoje dělá i skororovníkové teplo a dusno. Než se rozloučíme s hlavním městem a zamíříme na sever, udělali jsme si dvoudenní výlet na jih.

Naším cílem byla Melaka (také Mallaca), bývalé centrum prvního a nejvýznamnějšího malajského sultanátu. Z rybářské vesnice se díky výhodné poloze mezi Čínou a Indií stalo centrum námořního obchodu. Jako takové neuniklo pozornosti evropských mocností. První se tu objevili Portugalci a zatlačili Melacký sultanát do vnitrozemí. Portugalce vyystřídali Holanďané a dohodou přešla Melaka nakonec do rukou Britů. Melackou mozaiku doplnili čínští obchodníci, kteří se tu usazovali a výhodně ženili s movitými Malajkami.

Výsledkem je užasná kombinace uliček čínského města a evropských staveb (a jejich zřícenin - portugalská pevnost je zastoupena jednou bránou a kouskem hradeb). V čínském městě tu mají krásnou ukázku soužití místních komunit - kousek od sebe tu stojí mešita, hinduistický a čínský chrám. K pestrosti Melaky přispívá i rekonstrukce dřevěného sultánova paláce, která hostí jedno z mnoha melackých muzeí. To vše je obklopeno stále se rozrůstající moderní zástavbou.

Zajížďky jsme rozhodně nelitovali - užili jsme si víkendový večerní trh, ochutnali místní speciality v pouličních jídelnách a kromě památkového okruhu jsme viděli námořní muzeum v replice portugalské lodi a jedno soukromé muzeum - výstavný dům bohatého čínského obchodníka.

Zapsal Jakub 25.1.

Úplně jiná Asie

Bylo nebylo... Jakub s Martinou i ve zpožděném letadle přeletěli sedmero řek, sedmero hor a jeden oceán a šťastně přistáli v Kuala Lumpur, v Malajsii.

A bylo to jako v pohádce - město je pěkné a čisté, v hotelu opravdu teče teplá voda a za dva dny se nás ještě nikdo nepokusil ošidit (snad jsem to nezakřikla). Zkrátka a dobře, Malajsie rovná se Asie pro každého.

Hned první večer se Jakub rozhodl - prostě musí vidět Taipusan, místní hinduistický svátek, který právě ten den vrcholil. Co na tom, že hlavní procesí k Batu caves dorazilo už odpoledne... A tak jsme plni (nemístného) optimismu vyrazili vlakem k jeskyním chrámům.

Tolik lidí jsem pohromadě snad ještě neviděla. Navíc začala pořádná průtrž mračen a v jediné zastřešené uličce bylo přelidněno. Pohyb byl možný jen tím směrem, kam se posunul dav před vámi. Nacvičené malajské rodiny se drželi za sebou, pevně přichyceni jeden k druhému, aby je dav nerozdělil. Na naší evropskou povahu to bylo příliš, po deseti minutách jsme vzdali a vyrazili na vlakovou stanici.

A tady teprve začala pravá asijská tlačenice. Tak nějak si představuju dav fanoušků na koncertu Michaela Jaksona, s tím rozdílem, že zde byl za megastar jediný policista střežící úzký průchod k nástupišti. K pokladnám jsme se probojovali asi za hodinu strašlivé tlačenice, ve které se rodičům ztrácely děti, manželům ženy a k dovršení zkázy se vůbec nedalo dýchat. Do vlaku jsme se nakonec dostali hlavně díky tomu, že neukázněný dav si namazal ochranku na prsa a začal nastupovat na jiném místě než bylo určené. Thaipusan jsme si opravdu užili a už teď se těšíme na čínský nový rok.

Zapsala Martina 22.1.

Galle, pláž a surfování

Jako první jsme na břehu Indického oceánu navštívili městečko Galle, s krásnou a hlavně zcela neasijsky tichou čtvrtí, obehnanou romantickými kamenými hradbami. Že jsme konečně na pobřeží jsme mimo jiné (oceán se opravdu nedá jen tak přehlédnout) poznali i podle turistických (vysokých) cen ubytování a jídla. Ale jinak paráda, nikam jsme se nehonili (konečně) a v klidu a pohodě jsme si na hradbách vychutnali hned dva západy slunce.

A teď už lenošíme na pláži. Doufám, že vy, studující a těžce pracující, nezanevřete na náš blog (zrovna jsme si pořídili počítadlo návštěv), když napíšu pravdu o našem přioceánském zastavení: ležíme, válíme se, čteme knížky, hrajeme si s mobilem a surfujeme (a to kupodivu nejen na internetu).

Včera jsme měli první hodinu surfování a hned na úvod musím říct, že tolik slané vody jsem ještě nikdy nevypila. Když mi sympatický (starší a nenamachrovaný) pan instruktor vysvětlil, jak mám uprostřed valící se vlny vyskočit na prkno, v duchu jsem si poklepala na čelo. Jakub to ještě vylepšil tvrzením, že je to jako zvedání se z kliku - no, jestli jste někdy viděli můj pokus o klik, určitě chápete mé vzrůstající obavy...

Kupodivu to šlo... Tedy samozřejmě máme na kontě mnoho letů a pádů ve volném stylu a já jsem dokonce oficiálně praštěná (prknem), ale oba jsme se zvládli postavit a několikrát jsme i jeli. A tak jsem si ze své první surfařské hodiny kromě luxusně spálených zad (a to navzdory voděodolné padesátce) odnesla i dobrý pocit. Přece jen jsem sportovně nadaná!

Zapsala Martina 17.1.

Leopardův zadek

V Nepále ani Indii jsme v národních parcích tygra nezahlédli, ostatně byla by to dost velká náhoda. Ale když jsem si přečetl o Srílanském národním parku Yala, pověstného údajně nejvyšší hustotou leopardí populace, začal jsem věřit, že bych mohl nějakou tu velkou kočku (samozřejmě mimo Martinu) v přírodě zahlédnout.

Do městečka Tissa, které je vstupní branou do parku, jsme dorazili kolem poledne a rovnou jsme se nacpali na odpolední safari. V indickém džípu nás jelo šest, s Holanďany i Angličany byla legrace. Řidič-průvodce se ještě stavil pro místní krasavici, zřejmě aby ji mohl balit na divokou přírodu. Vytrvalý déšť zvířatům nevadil a my jsme postupně viděli divočáky, vodní bůvoly, vysokou, krokodýly, divoké slony, a to i hezky z blízka, a spoustu ptactva, mě se nejvíc líbil orel, co vypadal jako zmoklá slepice.

Řidič měl většinu času u ucha telefon, a přesto stíhal ukazovat zvířata, kterých bychom si asi ani nevšimli. Po jednom z telefonátů řekl, že zkusíme leoparda a vyrazil zabahněnou cestou dost zběsilou rychlostí. Přijeli jsme k několika stojícím džípům, jejichž osazenstvo koukalo do křoví u cesty. A když jsme se s autem cpali mezi ostatní, zahlédli jsme mizejícího leoparda - skvrnité zadní nohy a ocas. Řidič se pak autem sunul podél křoví několikrát tam a zpátky a kličkoval mezi ostatními vozy, ale zbytek leoparda už jsme neviděli. Bohužel řidič nesouhlasil, abych vylezl z džípu a nakukoval po šelmě samostatně. Na leopardí místo jsme se během odpoledne ještě asi dvakrát vrátili a vždy tu aspoň jeden džíp hlídkoval. Z auta jsme mohli vylézt až na pláži u památníku obětem tsunami.

I když jsme viděli spousta zvířat a i krajina byla v parku nádherná, pěší výlet Chitwanskou džunglí byl přeci jen asi o kousek působivější. Usměvná tu byla škatulata džípů na atraktivních místech. Největší zácpa nastala u slonů, kteří se popásali nezvykle blízko u cesty. Když jsme se za soumraku opouštěli bránu parku, omlouval se řidič, že jsme leoparda neviděli pořádně, ale já jsem byl se svým prvním opravdovým safari moc spokojen.

Zapsal Jakub 15.1.

Na čajových plantážích

Na Srí Lance jsme na čajové plantáže nakoukli hned dvakrát, poprvé v okolí malého horského městečka s komplikovaným názvem Nuwara Elyia (vyslovuje se to dost pochybně).
Nuwara Elyia se prý každé jaro se začátkem dostihové sezóny mění na luxusní vyhledávané letovisko, sjíždí se sem místní smetánka a ceny ubytování vystřelují až ke stropu. Možná... Přes zimu je tu jen pár turistů a kromě přenádherné krajiny poskládané z vlnících se čajových kopců a kopečků tu není vůbec nic (S tímto tvrzením Jakub nesouhlasí, je tu krásná koloniální pošta s nefalšovanou britskou schránkou.).

Počasí nám ani celé Srí Lance moc nepřeje, prší, prší a občas taky leje (na severu a východě jsou povodně), takže v Elyie jsme zvládli jen jeden výšlap do kopců, zato spojený s vodopádem a návštěvou čajové továrny. Tedy, do továrny nás napřed nechtěli pustit s tím, že je neděle. Zachránila nás až výprava korejských turistů, jejíž průvodce nás velmi ochotně vzal pod svá křídla. Všichni jsme nafasovali dlouhé zelené zástěry a mohlo se začít. O tom, jak jsme krásně zapadli, se ostatně můžete přesvědčit na fotkách.

Podruhé jsme se pak na plantáže dostali přibližně o sto kilometrů dál a tisíc výškových metrů níž ve vesnici Ella. S počasím je to stále stejné a tak jsme navlékli šusťáky a vyrazili do dešťových přeháněk. Zvládli jsme místní Malý Adam's peak (Ten opravdový se nám bohužel nevejde do časového rozvrhu.) a s nasazením všech sil jsme se za deště vyšplhali i na Ella Rock. Štěstí nám přece jen přálo - těsně před vrcholem přestalo pršet a tak jsme mohli nerušeně a v suchu obdivovat místní výhledy.

Přejezd do Elly byl zpestřený nečekanou výměnou autobusů a prostupem značně rozbahněnou džunglí, protože část silnice nebyla kvůli sesuvu průjezdná ani průchozí. V pohorkách jsme na tom byli o dost lépe, než místní, zvlášť jsem pak litovala paní v dlouhém těsném sárí a luxusních žabkách na podpatku.

Zapsala Martina 12.1.

Změna je život

Zdravíme všechny naše věrné i náhodné čtenáře a děkujeme všem glosařům, vždy se těšíme, jestli se tu objeví nový komentář...

Kdo má náš blog důkladně prostudovaný, ví, že po Srí Lance měla následovat Austrálie. Měla...
A teď právě přijde ke slovu ta změna... Pokud se už nic dalšího nezmění, což úplně nevylučujeme, přečtete si tu v příštích měsících články o Malajsii, Novém Zélandu a Austrálii a to v uvedeném pořadí. Dál se uvidí, ale je docela pravděpodobné, že jihoamerický blok (i blog) necháme na samostatnou cestu.

Vaši

Martina a Jakub

Památky severu - 2. část fotek