Cape Town

Vítejte v Kapském městě, ve městě dlouhých předletních večerů, lachtanů vplouvajících do přístavu, tučňáků, modrého oceánu, stolových hor a báječných indických restaurací! A také žebrajících bezdomovců, domů s elektrickými ploty a ostrahou a tisici miniaturních domků, dřevěných budek a boudiček z různých zbytků přilepených na upravene centrum…

Dojmů a zážitků je celá řada, ale z domova se nějak hůř píše. Užijte si tedy alespoň následující fotografickou zkratku.

Chováme se jako nefalšovaní turisté a obědváme v místní populární kavárně. Jestli si někdo kladl otázku jak definovat kýč, tak teď už nemusí.

Výhled z watterfrontu na stolovou horu.

Vánoce se kvapem blíží i na jihu Afriky. Zbývá už jen asi 40 dnů…

Konečně nějací tučňáci – doháníme resty z Austrálie!

To lachtana, toho už jsme viděli několikrát.

Na stolové hoře.

Zoo botanický snímek na závěr – kolibřík na odkvetlé prothee.

Sloní a jiné situace

Ano, mohli jsme mít pobyt trochu víc naplánovaný, zamluvené auto a ideálně i ubytování. Neměli jsme zamluvené a vlastně ani moc naplánované nic, takže po zkráceném pobytu v horách jsme mohli díky svezení hodnými místními v nejbližším podhorském městě vypůjčit auto a vyrazit na safari.

Zvolili jsme největší a nejprofláklejší - Krugervův národní park. Hlavní atrakcí je tu možnost projíždět park po vlastní ose a snažit zahlédnout divoké zvíře, pokud možno nikoli v divokém stavu. Jezdit se smí jen za dne a samozřejmě nesmíte mimo kempy a odpočívadla vylézat z auta, ani z něj příliš trčet. Lovcům přírodních snímků jsou k dispozici páteřní asfaltky nebo štěrkové prašné cesty.

Je zvláštní, jak si zvířata, která jinak na člověka instiktivně reagují, na vrčící auta zvykla a nevěnují jim pozornost. Dokonce ani škatulata hejbejte se neroptýlila lva, který hodoval ve křoví kus od cesty. Zvířata mají absolutní přednost, a tak když stádo slonů přechází silnici nebo jí rovnou využijí místo pěšiny, nastává tzv. sloní situace a auta čekají, popojíždějí, případně uctivě couvají. U antilopích situací k couvání nedochází a můžu rovnou prozradit, že hrochy, nosorožce nebo žirafy jsem viděli jen mimo cestu. Za bůvolí situaci bych rozhodně označil i výhružný pohled jedinců postávajících mimo silnici.

Žádná automobilová situace ovšem nenahradí dojem vyvolaný výhružným postojem slona, který proti vám vykročí při pěším safari. Průvodci stačilo k jeho zahnání hlasitě zahalekat, ale bylo vidět, že puška v ruce mu dodává nezbytné sebevědomí. Musím přiznat, že jsem si v tu chvíli vůbec nevzpomněl na focení. Z leoparda a hrocha jsme bohužel viděli jen stopy, ale i tak byli tři hodiny v buši bez ochrany auta silným zážitkem.    

Dračí trekování

Cesta vzhůru byla nelehká... a nemám na mysli pouze převýšení.

Už první část, přeprava do parku, se nám značně zkomplikovala a nezbylo než spolehnout se na stop (což průvodce rozhodně nedoporučuje). Po dvou hodinách u rozpálené silnice jsme to vzdali a vyrazili šnečím tempem vpřed. Naštěstí dobrý člověk stále žije a tak jsme se velkou část cesty přece jen vezli. Od plání Lesotha nás tedy dělí již jen pouhopouhých 1600 výškových metrů.

Celý první den jsme stoupali zřetelnou pěšinou výš a výš. Jakub neohroženě vpředu, já v závěsu s očima navrch hlavy - to jak jsem vyhlížela plivající kobru avizovanou na zadní straně mapy. Místo nebezpečného plaza se naštěstí objevila jen uřvaná paviání rodina a několik antilopek. To se mi vážně ulevilo.

K večeru začala hrozit bouřka a tak jsme se na noc zcela neturisticky uchýlili do resortu a navíc si dopřáli i výbornou veceři v místní restauraci.

Do druhého dne silný vítr rozfoukal většinu mraků a výstup mohl pokračovat. Začalo to vcelku nenáročně mírně stoupající štěrkovou cestou, následoval dlouhý traverz pod nádherně vypadající horou Sentinel a konečně nejočekávanější pasáž - dva na sebe navazující kovové žebříky překonávající cca 30 výškových metrů. Pro mne opravdová lahůdka...

A jsme nahoře. Před námi se vlní travnaté pláně a o půl kilometru dál padá do hlubin údolí kolmá skalní stěna - okraj Dračích hor. Podle mapy by tu z výšky měl padat i vodopád, ale ten se pro nedostatek vody jaksi nekoná. Výhled je i bez něj opravdu impozantní.

Co teď a co potom? Vychutnáváme si okolní panoramata a zvažujeme další možnosti. Najednou nějak nevím jestli mám dost odvahy strávit další tři až čtyři dny s Jakubem, mapou a buzolou v kraji nikoho. Soumrak rozhodne - nemám. Dnešní noc strávíme v kamenné budce a zítra dolů.

Se setměním přichází kroupy, silný vítr a pro změnu bouřka. K mojí stávce se navíc přidává i zapalovač, čímž je definitivně rozhodnuto... Ráno zamíříme dolů za dalšími jihoafrickými zážitky.

Dračí hory kolmo

Naše trekování v Dračích horách začalo opravdu netradičně - šedesátikilometrovou jízdou na vypůjčených a tím pádem nepříliš kvalitních kolech typu Šemík. Cílem bylo informační centrum parku Royal Natal, zakoupení použitelné turistické mapy a vyzískání všech dostupných informací.

A za všech zmíněných 60 km mohla baba v recepci jinak moc pěkného hostelu: "Mapu nemáme, hory jsou strašně nebezpečné a zrádné, musíte mít průvodce (a hlavně mi za něj zaplatit)." Milá to paní...

I když, vlastně bychom jí měli poděkovat. Neplánovaný cyklovýlet byl (až na unavu, silný vítr a nekřesťanské vedro) příjemným zážitkem. Vesnice i krajinu jsme si prohlédli lépe než z auta, výhledy na přibližující se hradbu Dračích hor přímo braly dech, místní se na nás usmívali, někdy i zamávali... A hlavně, ukázalo se, že se jedná o úplně obyčejné lidi a ne o bandu potencionálních zločinců, kteří vás odkrouhnou za prvním rohem - jak kulantně naznačuje většina průvodců.

V infocentru jsme kupodivu opravdu sehnali mapu a navíc využili krásný piknikplac na popolední idylku s Májkou. Trochu mě iritovala pouze cedule "Don't feed baboons". Jak ráda bych paviány nekrmila, jen kdyby zmínění opičáci ráčili vystrčit nos a ukázat se nám.

Na jih Afriky

Začnu největším zklamáním, které nám Afrika na začátek připravila - náš pokoj v hostelu nemá, na rozdíl všech ostatních, nade dveřmi obrázek zvířátka... Takova nehoráznost.

Na druhou stranu, první africký den přinesl i celou řadu pozitivních okamžiků - např. propašování bohatých zásob chutných českých paštik přes hranice... Zejména jsme však úspěsně přeletěli přes Paříž a Cape Town do Durbanu, třetího největšího města Jihoafrické republiky, odkud se chceme přiblížit do Dračích hor. Pokud máte zájem, můžete se aspoň prostřednictvím našeho blogu připojit. Po delší době se tu s vámi podělíme o zápisky a fotky z cestování, tentokrát z našeho prvního setkání s černým kontinentem, na které máme 14 dní.

Jakub a Martina

Na konečné

A je to tady, okamžik, na který se oba těšíme a zároveň se ho obáváme. Bod, kde se náš současný život láme. Čas na změnu...

Končíme. Po osmi a půl měsících mezi cizozemci se vracíme domů a upřímmně, je to zvláštní pocit. Spíš ztráta než radost, spíš rozpaky než nadšení. Tak dlouho na cestách a najednou bum, zpět do standardního kolotoče práce a vydělávání peněz.

Já vím, čekáte trochu víc radosti z toho, že budeme konečně zase doma. A ona určitě přijde, vždyť mě se celou tu dobu poctivě stýskalo po Vás všech, Míše,lacrossu, vaně s teplou vodou, českém jídle a i (ano, možná to někoho překvapí) po Radotíně, jen se k tomu musím propracovat nějak postupně.

A teď už konec smutnění. Protože “něco končí a něco začíná“. Tak vzhůru za těmi novými začátky. Snad se za pár let opět sejdeme na blogu během nějaké další cesty Jakuba a Martiny. I cesta k cestě může být cíl.

Zapsala Martina 14.4.

Rozloučení s Asií

Singapur musím podle všeobecně panujícího pořádku a vstřícnosti k turistům hodnotit jako nejméně asijské město. Naštěstí je dostatečně asijské nabídkou pouliční stravy, takže loučení to bylo důstojné.

Naprosto neuvěřitelná je místní hustota všemožných zábavních atrakcí a obchodů. Může tedy být docela nebezpečné dorazit sem s dostatkem peněz na účtě, dětmi a manželkou. Martinu musím pochválit, kabelku Fendi nevyžadovala. I u atrakcí jsme se drželi zkrátka, stačila nám orchidejová zahrada a muzeum asijských civilizací. Obojí můžeme doporučit.

Zapsal Jakub 13.4.

Kuching a hladoví krokodýli

Město Kuching se sice pyšní titulem "hlavní město Sarawaku", ale pravdou je, že pamětihodnostmi ani dalšími skvosty zrovna příliš neoplývá. Náruživý milovník KPČ tu najde pár béčkových muzeí, pevnost a docela pěknou promenádu kopírující krátký úsek řeky. A proč sem tedy vůbec jezdit?

Mají tu výborné jídlo - to se vlastně dá napsat o všech asijských zemích, kde jsme byli, snad s vyjímkou Tibetu a Mongolska. Myslím, že můžeme vřele doporučit Top Spot, velký food court s mořskými potvorami na každý způsob. První večer jsme se s chutí rozcvičili na mušlích a rybce, ale zlatý hřeb měl teprve přijít. Večer číslo dvě jsme sebrali odvahu, vyklepali z kapes poslední malajské peníze a poprvé v životě si troufli na humra. Tedy, podle váhy i obsahu masa spíš na humříka, no jak se říká "dobrého pomálu". Dojedli jsme se křupavou ústřicovou palačinkou.

Mezi další místní taháky určitě patří nedělní trh. Stánek na stánku a hlavně hlava na hlavě. Koupit se tu dá snad úplně všechno, oblečení, suvenýry, nářadí, ovoce a zelenina, ryby, nejrůznější pití... Místy je třeba maličko zapracovat lokty, ale za tu podívanou to rozhodně stojí.

Naší pozornosti neunikla ani blízká krokodýlí farma. Kromě vcelku roztomilých krokodýlků, méně sympatických krokodýlů a respekt budících krokodýlích monster, tu jsou k vidění i další obyvatelé bornejské přírody. Největším hitem ale zůstává krmení krvelačných ještěrů. Kvůli kousku kuřete dokáže takový krokodýl vyskočit do úctyhodné výšky. Kdo ví, jestli se po této podívané přiblížím alespoň k Berounce...

Zapsala Martina 11.4.

Opět v džungli

Možná to naše pravidelné čtenáře zaskočí, ale vrátili jsme se do džungle. Národní park Gunung Mulu se chlubí jeskyněmi, vápencovými věžemi a samozřejmě deštným pralesem.

Protože samostatné zařizování působilo komplikovaně a pro dva lidi draze, uchýlili jsme se tentokrát k balíčku od cestovky. Uznejte, že produktu s názvem "Magic Mulu Pinacles 3D/4N" nešlo odolat. A navíc, co si budeme povídat, s koncem výletu na nás padá lenora a jsme přístupnější k podobným změkčilostem. To znamená žádná desetihodinová cesta lodí do parku, ale přelet letadlem, jídlo celou dobu a hlavně: poprvé na nás na letišti čekal někdo s cedulí!

Program byl nabitý. První odpoledne jsme vyrazili do jeskyní. A to rovnou do největší veřejně přístupné na světě. Průvodce se oháněl srovnáními typu, že se sem vejde londýnská katedrála sv. Pavla, ale faktem je, že velikost uzavřeného prostoru byla prostě působivá. Nad hlavou černé fleky spících netopýrů (prý jich tu bydlí až šest milionů), hromady guana na zemi zapáchaly mnohem méně, než jsem čekal a osvětlení a informační cedule byly až překvapivě vkusné. Druhá jeskyně byla menší, zato s bohatší krápníkovou výzdobou. Já už jsem měl ale plnou hlavu další místní atrakce - netopýřího exodu. Většinu podvečerů vylétají obyvatelé velké jeskyně na lov, což vzhledem k jejich počtu slibovalo zajímavou podívanou. Problém je, že nikdy není jisté, zda vyletí. Zejména déšť je většinou odradí a my jsme samozřejmě cestou do jeskyní slušně zmokli. Všechno dobře dopadlo a netopýři se začali trousit z jeskyně za potravou. Jejich hejna vypadala jako hadi vlnící se po obloze a netopýři vyletáli a vylétali. Nebudu vás napínat, konce davu jsme se nedočkali a vyrazili jsme stmívající se džunglí směr večeře.

Ráno jsme se vydali loďkou k dalším dvěma jeskyním. Jedna se pyšní osvěžujím prouděním vzduchu a druhá podvodní řekou. Tím jsme vyčerpali turisticky přístupné jeskyně a po obědě a koupeli v řece jsme se rozloučili s ostatními spoluzájezdníky a s vlastním průvodcem jsme vyrazili po řece dál, k hlavnímu bodu našeho pobytu. Výstup k Pinacles (špičaté vápencové věže) popisovali lidé na internetu jako mnohem těžší než na Mt. Kinabalu, vyčerpávající a místy nebezpečný. To na mě zapůsobilo jako dobrá reklama.

Osmikilometrové přiblížení ke kempu džunglí bylo pro Martinu trochu zklámáním. Bylo tu totiž mnohem méně jejích žíznivých kamarádek a kromě pár zoufalkyň plazících se po hůlkách a nohavicích se jenom jedné podařilo přisát k mojí ruce. Zvířat tu celkově bylo trochu méně a viděli jsme hlavně menší potvory. Na druhou stranu motýli, housenky, mravenci i včely se tu vyskytovali ve formách o dost větších, než jsme zvyklí z domova. Les byl krásný a kromě malých orchidejí jsme viděli i divoce kvetoucí zázvor.

Druhý den naštěstí nepršelo (jinak by nás průvodce nahoru vůbec nepustil) a my mohli vyrazit. Stoupání bylo prudké, ale nijak tragické, v závěrečné fázi se leze po žebřících, skobách a provazech, které na mě působili velice bezpečně. Odměnou za tříhodinové šplhání je výhled na krásné vápencové věže - vypadají trochu jako hroty starodávných oštěpů mířící vzhůru k nebi. Fotky, svačina, fotky a hurá dolů. To nám šlo trochu pomaleji a v závěru jsem se už doslova koupal v potu. Rád jsem ho v kempu vyměnil za osvěžující řeku.

Rozloučení s džunglí tedy dopadlo na jedničku a Martina už se určitě těší na výlet za amazonskou anakondou nebo nějakou jinou potvorou. A kdyby nic jiného, zajdeme si aspoň do zoo do pavilonu indonéské džungle na autenticky vlhkou atmosféru.

Zapsal Jakub 9.4.

Na skok u sultána

Krásná bělostná mešita se zlatými kopulemi, usazená na ostrově v umělé laguně. Jako zkušení mešitoprolézači připínáme nohavice a nasazujeme dlouhé rukávy. Islám tu berou opravdu vážně, takže stejně dostáváme ještě černý plášť. Zřízenec nás naviguje po prohlídkovém koberci. Ale přeci jen jsme v Asii. Šeptem se nám přímo ve svatostánku snaží dohodit kamaráda taxikáře na zítřejší prohlídku města.
Návštěva Bruneje byla krátká, ale poučná. Státeček je větší než jsem čekal, z hlavního města Bandar Seri Badawan je to na hranice po pěkné dálnici skoro dvě hodiny. Mimo mešitu jsme stihli navštívit muzeum vystavující kýčovité dary pro sultána a vodní vesnici, kde domky působily překvapivě útulně. Přesto ostře kontrastovaly s nablýskaným muzeem.
Zlatým vrcholem návštěvy bylo ubytování. Nejlevnější ubytovna pro mládež měla vlastní bazén, kde jsme se s chutí vyvalili.
Zapsal Jakub 6.4.