Delhi

Tak už jsme s Jakubem zase osaměli. Měsíc a půl uběhl jako nic a Zdenka s Frantou 26.11. zamířili k domovu a právě teď si nejspíš užívají skvělé české jídlo připravené starostlivými maminkami (Mami, až se vrátím, objednávám si jedny výtečné topinky s cibulí, salámem, vajíčkem a sýrem.). Ještě jednou díky za milou společnost a řadu intenzivních zážitků!

Ale teď už k tomu Dilí. Ubytovali jsme se v rušné turistické čtvrti plné lidí, psů, aut, skvělého jídla, krámků a standardního indického nepořádku. Také jsem konečně jsem odhalila tajem indického úklidu ulic. Zde je návod (Co takhle nahradit únavné předvánoční šůrování praktickou indickou variantou?): vyčleňte jednu garáž a naházejte do ní všechen nepořádek, včetně zbytků jídel, a pečlivě uzavřete. Ilustrační foto bohužel nemám, rychle jsem prchala co nejdál.

Jakub s Frantou hned první večer vyrazili za jedním z mnoha levných krejčí, protože museli vyzkoušet, jak to chodí s průvodcem avizovaným šitím na míru do druhého dne. Díky časovému presu a omezenému místu v batohu to skončilo "jen" u tří košil a kalhot, jinak bychom už dávno byli bez peněz. Musím ale uznat, že výsledek i klučičí naparování se před zrcadlem v novém oblečení opravdu stáli za to.

Všichni společně jsme ještě absolvovali Lotus temple, moderní chrám (80. léta 20. století), "překvapivě"ve tvaru lotusu. Mnohem zajímavější než tvar je fakt, že stavba není zasvěcena žádnému konkrétnímu náboženství a kdokoliv tu může v tichosti posedět, meditovat nebo se pomodlit ke svému bohu.

Všem uměnímilovným budoucím Dilí-turistům také můžeme doporučit Muzeum řemesel, mimo jiné s pestrou expozicí látek a několika krámky, kde můžete sledovat řemeslníky při práci.
Mezi další hodnotné kulturní zážitky se řadí i návštěva místního kina - nový Harry Potter, ale drželi jsme se při zemi a film zhlédli tradičně v angličtině. Návštěva kina je vůbec taková malá operace - u vchodu musíte projít bezpečnostním rámem, podrobit se osobní prohlídce, odevzdat věci, zejména foťák. Zajímavé, že mobil vám zůstane, takže všichni během filmu zuřivě telefonují a rádoby tichým hlasem vysvětlují, že jsou v kině.

A zajímavost nakonec: celé Dilí je zaplněno krámky s nejrůznějším zbožím, ovšem některé věci prostě nejsou na skladě a když, tak pouze v omezeném množství, např. odličovací tampony, tuhý deodorant, alkohol a sportovní ponožky velikosti 38. Také tu chybí jakékoliv větší potraviny.

Zapsala Martina 29.11.

Město duchů a ptačí ráj

Po turistické Agře jsme se nechali zlákat vidinou klidného bloumání národním parkem (s rozlohou 29km2 spíše parčíkem) Kaleodeo - údajně rájem pro ptactvo a ptačí pozorovatele. Cestou jsme se zastavili ve Fatepur Sikhri - městě, které mělo být centrem Mughalské říše. Císař Akbar (dědeček nešťastníka, který má na svědomí Taj Mahal) nechal město vystavět na místě, kde žil jeho oblíbený světec, jež Akbarovi úspěšně předpověděl narození tří synů. Podle dochovaného komplexu paláců a mešity muselo být město úchvatné. Mělo jen jednu chybu: nedostatek vody. Ještě za Akbarovi vlády bylo tudíž opuštěno. Jak vidno, nejen pražský magistrát šlápne někdy pořadně vedle.

U ptačí rezervace jsme obsadili příjemný guest house s venkovním posezením a na jeden den se z nás s vypůjčeným dalekohledem stali nadšení ornitologové. Ptáci využívají místní mokřady a na zimu přilétají ve velkém. I když byl pohyb v parku omezen kvůli údajné přítomnosti tygra, viděli jsme v mokřadech okolo přístupných cest spoustu ze slibovaných druhů a navíc vysokou a vodní želvy. Další zvířenu jako vodní hady a munga se mi nepodařilo ostatním vsugerovat, ale mě se opravdu zdálo, že se ve vodě něco vlní. Nejsilnějším zážitkem byla hejna čápů malovaných posedávajících v korunách stromů.

Zapsal Jakub 28.11.

Hurá do metra

Cestování indickým metrem je zážitek, o který by se žádný zvídavý turista neměl ochudit. Pravděpodobně vylezete naštvaní, pomačkaní a pošlapaní, možná i se sprostým slovem na rtech, ovšem, jak všichni víme, zážitek musí být hlavně intenzivní a to tu platí stoprocentně (na 200 procent pokud máte na zádech batoh).
Metro je, na rozdíl od ostatní Indie, poměrně čisté a nové, určitě srovnatelné s pražským. Ale těch lidí! Jasně, ráno se na Smícháči taky horko těžko nacpete až do druhého metra. Většinou se vám však podaří vystoupit tam, kde chcete. V Delhi se každý snaží zuby nehty udržet si místo co nejvíce u dveří a zvýšit tak svoje šance na výstup. Na každé stanici totiž stojí dav "nastupovačů", na první pohled klidně vypadající spořádaná fronta. Ovšem jakmile se otevřou dveře, dav vyrazí kupředu a pravidla slušného chování jdou stranou. Pokud je dav ukázněnější, vyčká na hvizd píšťalky metro-zřízence (zhruba v polovině vystupování). Pak se předchozí scénář opakuje.

Příjemnou vychytávkou, tedy alespoň z mého pohledu, je ženský vagón, umístěný vždy na začátku soupravy. Za prvé je méně nacpaný, za druhé eliminuje chlapi, kteří se na vás mačkají a funí vám za krk. Zajímavou perličkou na konec je zpráva uveřejněná včera (27.11.) na www.seznam.cz. Jestli si správně vzpomínám, titulek zněl: "Indky zmlátily muže cestujícího v ženském vagónu". I takové může být cestování indickými dopravními prostředky.

Zapsala Martina 28.11.

Taj Mahal - proč nestavět krásné hrobky

Agra - město, které se pyšní nejvýznamější indickou památkou je proslulá také hororovými historkami o podvodech na turisty. Není to tak hrozné. Při posezení ve střešní restauraci s výhledem na Taj Mahal a popíjení banánového lassi nebo chlazeného piva získá člověk rychle zpátky nadhled, který třeba ztratil při dvacáté nabídce odvozu rikšou, dohadování se o pravosti šperků, nebo při pohledu na rozdíl ceny vstupenek pro Indy a pro cizince (do Taj Mahalu asi 30x víc).

První den jsme viděli hrobku ministerského předsedy Mughalské říše, takový menší Taj Mahal, také z bílého mramoru vykládaného barevnými polodrahokamy. Po relaxu v krásné zahradě kolem hrobky jsme se vydali na pevnost, která byla většinu času centrem muslimy ovládané Mughalské říše. Hlavní atrakcí pevnosti jsme překvapivě byli my. Indičtí turisté se s námi neustále chtěli fotit. Někteří se jen nenápadně připlížili a v rychlosti zmačkli spoušť, ale většinou se u nás střídali, dokud svoji fotku neměl každý člen rodiny. V pevnosti byl až do své smrti vězněn panovník, který nechal postavit Taj Mahal. Aby utišil zármutek ze ztráty milované manželky (přesněji jedné z milovaných manželek) a mohl se plně věnovat stavbě její monumentální hrobky, svěřil vládu v říši svým čtyřem synům. A právě jeden z nich, po té, co se poradil se sourozenci, svrhnul svého otce a uvěznil ho v pevnosti, odkud mohl nešťastník Taj Mahal pozorovat alespoň z dálky. Z čehož plyne poučení uvedené v nadpisu.

Do Taj Mahalu jsme se vydali druhý den brzy ráno. Z blízka působí bělostný mramor usazený v krásné zahradě opravdu velkolepě a člověk si připadá jako v pohádce. Na druhou stranu by se mi mnohem víc líbilo, kdybych věděl, že stavba byla využívána třeba jako palác. Takhle se jedná skutečně jen o poněkud předimenzovanou hrobku. Ve své době muselo jít zároveň o působivou ukázku císařské moci. (Na syna ale evidentně nezapůsobila.)

Taj Mahal byl zároveň krásnou ukázkou památky, kterou člověk zná, ale žádné fotky ani vyprávění nenahradí vlastní zážitek.

Zapsal Jakub 24.11.

Lucknow

Lucknow - hlavní město nejlidnatějšího státu Indie, Uttarpradeshe. Mnoho turistů se tu prý zastaví, aby si rozdělili únavnou cestu z Varanasí do Agry. Tak to bych tedy opravdu ráda věděla, kde průvodce sebral tuto informaci. Za dva dny jsme potkali celých pět turistů, kteří nevypadali indicky. Malý počet zahraničních hostů se negativně projevil hned na počátku našeho zdejšího pobytu - z asi pěti hotelů či hostelů nás postupně vypoklonkovali s tím, že nemají volné pokoje. Což vzhledem k návštěvnosti znamená “Nemůžeme...“ anebo “..nechceme ubytovávat cizince“.

První den jsme se po Lucknow jen tak poflakovali, prohlédli si některé muslimské stavby, poseděli v parku a okukovali pouštění draků, což je zábava, která tu drží chlapi v každém věku - od malých kluků až po důstojné hlavy rodin. Druhý den jsme vyrazili za další KPČ. Po rozmařilých navábech - místních muslimských panovnících tu zbyly krásné hrobky a paláce (některé z nich dokonce pomalu opravované), novější historii připomíná Rezidence - komplex budov, kde byly Britové dlouho obléháni během indického povstání 1857.  Po kultuře jsme poobědvali indickou specialitu Dosa, tedy tenkou placku plněnou vším možným, a vyrazili na vlak do Agry. Mimochodem, vlaky jsou tu “nad očekávání“ a zatím se v žádném případě nepotvrdili hororové historky, které jsem před odjezdem slyšela.

Zapsala Martina 19.11.

Varanasi

Začít návštěvu Indie zrovna ve Varanasi znamená pro běžného evropana ( a to i pro toho, který má za sebou měsíc v Nepálu) solidní šok. Jistě, je tu vše o čem se zmiňuje průvodce - atmosféra, působivé východy i západy slunce, mlžný opar nad posvátnou Gangou, tajemné úzké uličky, staré paláce, svatí muži, pestrobarevná sárí a blištící se ozdoby.

Na druhou stranu, o spoustě dalších aspektů průvodce mlčí - odpadky, zápach moči na každém jen trochu odlehlejším rohu, kravince a další exkrementy, bída, toulaví psi, spousty zmrzačených a nemocných lidí, žebráci, pracující děti... Barevnost jen zakrývá špínu a mlha nad řekou je obyčejný smog.

Dalším silným zážitkem je bezprostřední setkání se smrtí i kupčení s ní. Stačí chvilku postát v uličkách vedoucích ke spalovacímu ghátu a určitě kolem vás projde alespoň jeden pohřební průvod mumlající mantry s mrtvým tělem zakrytým v nosítkách pestrou látkou. A stačí se v těch samých uličkách mihnout jen na okamžik a hned vás někdo ke ghátu nasměruje a ochotně ukáže místo, odkud se dá dobře fotit to, co by se správně nemělo, jako by smrt byla to jediné, co cizince může ve Varanasí zajímat.

Hinduisté při pohřbech nepláčí, zdá se spíš, že konec přijímají s klidem. Mrtvé tělo je běžnou záležitostí. Věřící se v Ganze, kam přijde všechen popel, zbylé kosti i celá těla těch, kteří se pálit nesmí (děti, těhotné ženy, nemocní leprou, uštknutí kobrou a svatí muži) s klidem koupou, perou prádlo, dovádějí ve vodě, čistí si zuby... Pro naprostou většinu nás, cizinců, nepochopitelné, neuchopitelné a nevstřebatelné.

Zapsala Martina 18.11.

Chitwan

První chitwanské dobrodružství se odehrálo hned při výstupu z autobusu. Okamžitě se na nás sesypal dav naháněčů a taxikářů, všichni křičeli, předháněli se ve výhodných nabídkách a snažili se nás vtáhnout do svého auta. Prostě džungle.
Po několika zaváháních jsme se konečně i s batohy napěchovali do jednoho vozidla a vyrazili směrem k Annapurna view lodge, což se shodou okolností ukázalo jako výborná volba - hezké a levné ubytování, dobrá kuchyně a hlavně perfektní průvodci.

No a druhý den opět džungle, tentokrát opravdová. Už ve čtvrt na osm ráno jsme byli poskládaní do dlouhé úzké a poměrně vratké lodičky a odplouvali jsme za dobrodružstvím.
Na nedostatek spatřené zvěře si nikdo nemohl stěžovat : ledňáček, ibis, páv v letu, spousta dalších opeřenců, které neumím pojmenovat ani česky, gaviál, několik krokodýlů většinou vyhřívajících se na slunci, opice, jeleni, divoké prase...jen ty velké kusy (tygr a nosorožec) se ne a ne objevit.

Celý den jsme se plazili vysokou trávou a křovím, průvodce se každou chvíli zastavoval a s dramatickým výrazem ve tváři poslouchal, jaké zvíře se blíží a ve volných chvílích vyprávěl kolikrát, kde a jak na něj zaútočil nosorožec. Asi to trochu bylo divadýlko pro turisty, ovšem uprostřed džungle "plné" tygrů a nosorožců velmi působivé.

K mé velké radosti jsme nakonec nosorožce ani tygra neviděli, zato jsme se málem nechtěně setkali s divokým slonem. Číhali jsme totiž na nosorožce u koupacího jezírka, když se ozvalo praskání a lámání větví. Nějaké velké těžké zvíře se prodíralo lesem. Náš průvodce zajásal, že to už je jistojistě koupele chtivý nosorožec a všechny nás poskládal za padlý kmen cca 10 m od jezírka, abychom co nejlépe viděli. Asi po minutě napjatého čekání a přemýšlení o tom, jak rychle nosorožec běhá (prý až 40 km/h) a jestli a za jakou dobu překoná kmen, za kterým se krčíme, pojal průvodce podezření, že se blíží divoký slon, což je daleko nebezpečnější. Rychle nás přesunul za vzdálenější křoví a jen co slon trochu poodešel, zmizeli jsme, jak nejrychleji to šlo (například já bych se se slonem v zádech bezproblémů nominovala do rychlochodecké reprezentace).

Podtrženo a sečteno - z tygra jsme spatřili jen několik otisků tlapy a z nosorožce pouze hromady trusu. Zvířetem viděným z nejmenší vzdálenosti se pak bez problémů stala pijavice, kterou jsem na sobě chytila.

Zapsala Martina 14.11.

Můj první den v džungli

Připadal jsem si jako při bojovce na táboře a zároveň jako lovec na safari. Ruce a krk pořezané od ostré vysoké trávy, opatrné vyčkávání v podřepu, když průvodce Rajesh (a po něm i my) zaslechl v dálce nosorožce nebo ucítil tygra, a naopak přesun po rovných úsecích téměř poklusem, protože nás Raj prý vytáhl dál než je obvyké a po setmění se v parku nesmí zůstávat.

Výlet džunglí se chýlil ke konci a vypadalo to, že se už vracíme do vesnice, když Raj odbočil z vyšlapané stezky a zavedl nás k lesnímu jezírku, kam se prý často chodí koupat nosorožci. Průvodce ztuhl a zaposlouchal se do zvuků džungle. Za chvilku i my slyšíme blížící se lámání větví a Raj nás navádí za blízký padlý kmen se vzrušeným výrazem ve tváři:"Rhino is definitely commming." S napětím posloucháme a vyčkáváme, kdy se nosorožec objeví. Ale ouha. Raj se po chvíli zarazil a divokou gestikulací nás posílá dál od jezírka. Za hustým křovím nám šeptem vysvětluje, že podle zvuků půjde spíš o něco většího - divoký slon! Druhý průvodce zůstává odvážně pozorovat jezírko a my nehybně posloucháme, jak se tlustokožec prodírá porostem směrem k nám. Raj nám potichu vysvětluje, že setkání s divokým slonem může být velmi nebezpečné, protože sloni mají k člověku averzi díky pravidelným vzájemnýnm střetům v okolí stájí domestikovaných slonů, kam bývají divocí samci přivábeni slonicemi. Přesto se ptá, zda chceme na slona počkat. Samozřejmě přikyvuji, ale hrdý pán džungle je bohužel proti. Druhý průvodce Marco hlásí, že zahlédl sloní nohu. Zvíře však podle všeho nemíří k jezírku, pokračuje džunglí obloukem kolem nás. Je rozhodnuto. Z dálky sledovat otevřenou mýtinku je něco jiného než se za nebezpečným slonem plížit džunglí, skrz kterou není příliš vidět. Navíc čas hraje proti nám a blíží se soumrak. Opatrně vyklízíme pozici a vyrážíme k vesnici.

Po cestě se kocháme západem slunce a já jsem spokojený, i když jsme žádného ze suchozemských velikánů nezahédli.

Zapsal Jakub 15.11.

Jak jsme utekli nosorožci

Skutečnost, že jsme za celý den v džungli nespatřili nosorožce, majitele lodže dost trápila. Neváhal a hned druhý den nás spolu s průvodcem vyslal vartovat za vesnici. I nosorožce občas honí mlsná a pak se s chutí vydává na lup do kukuřičných políček. Nikdo z nás si naděje příliš nedělal a i já jsem byla zcela klidná, dokonce tak, že jsem si přestala vyhlížet strom, na který v případě nejvyšší nouze zvládnu rychle vylézt.
No, kam čert nemůže, nastrčí nosorožce. Kluci, včetně průvodce zajásali a rychle se za nosorohem vrhli dál na louku, aby si ho dobře prohlédli a samozřejmě i vyfotili. Já a Zdenka jsme je sledovaly váhavým krokem, v obličeji obě mírně zelené. Od dobrosrdečně vypadajícího tlustokožce nás dělilo pouhých 50 metrů, když v tom průvodce zakřičel danger a začal utíkat směrem k nejbližším stromům. Nosorožec výhružně pokyvoval hlavou a začal se rozbíhat. Pochopila jsem, že "definitely" útočí a na víc jsem nečekala. Asi poprvé v životě jsem předběhla Zdenku, která si nevšimla, že zvíře už je v poklusu a tudíž jí situace připadala méně vážná. Kukuřicí nacpaný nosorožec se naštěstí po pár krocích rozhodl, že je pod jeho důstojnost pronásledovat turisty a začal se znovu popásat.
Kluci ho ještě pěknou chvíli z povzdálí sledovali. Mě se roztřásla kolena a spolu se Zdenkou jsme radši vyklidily prostor. Lovec Pampalini ze mě asi nikdy nebude.

Zapsala Martina 14.11.

Sloni

Se slony se člověk v Chitwanu setkává každou chvíli a při troše štěstí se jedná pouze o slony domestikované, vycvičené a na člověka zvyklé. Kromě jediné vyjímky, zasloužilého sloního důchodce, který si na staré kolena užívá svobody a smí se kolem vesnice potulovat dle libosti, se všichni sloni pohybují s řidičem - mahůdem.
Koupání slonů, na které se Jakub tolik těšil (už si připravoval houbičku na drhnutí sloních zad), bylo bohužel minimálně dočasně zrušeno a tak jsme si alespoň dopřáli sloní safari. Vyrazili jsme ještě před snídaní a brzy už jsme všichni čtyři byli usazení v malé ohrádce na sloním hřbetě. Mahůd sedící slonovi za hlavou pobídl zvíře bosou nohou (každá noha za jedním uchem) a houpavým krokem jsme vyrazili vpřed. Jízdu na slonovi si tedy můžeme odškrtnout jako splněnou.
Náš slon se projevil jako důstojné a vychované zvíře, zato sousedovic chobotnatec byl pěkný nervóza. Stále zastavoval a hlasitým troubením dával najevo svou nespokojenost a jeho řidič musel několikrát a to dost nevybíravým způsobem použít kovové domlouvátko (tyč s hákem). Ani pak se nezdálo, že by měl stoprocentně navrch. Z celé řady zvířat viděných bezpečně zvrchu stojí za zmínku především početná rodinka vesele si chrochtajících divočáků.
Aby byl náš sloní zážitek kompletní, pronajali jsme si kola (skvělé a kupodivu i fungující přístroje z roku raz dva - obzvlášť vtipně působil na svém miniaturním kolečku téměř dvoumetrový Franta) a udělali si krátký cyklovýlet do "elephant breeding centra", tedy chovné a také výcvikové sloní stanice. Slůňata byla krásná, dokonce jsme viděli i dvojčata, ale nevětším zážitkem se bezkonkurenčně stal sloní fotbal. Asi čtyři sloni se svými mahůdy pobíhali po louce a kopali před sebou fotbalové míče. Vypadalo to, že všichni zúčastnění si kopanou náramně užívají, takže fotbalisti třeste se - ještě pár tréninků a sloni vás převálcují.

Zapsala Martina 15.11.

O dopravě Nepálem

Protože právě sedíme v narvaném autobuse z nepálsko-indických hranic, je vhodná příležitost zmínit se o místní dopravě. V Nepálu jsme neviděli žádnou železnici a přepravovali jsme se tudíž autobusy, které fungují překvapivě efektivně. Na stanici pobíhají nahaněči a vyvolávají cílová místa. Když je autobus přiměřeně (=zcela) naplněn, tak vyráží, ale nahaneč přesto dál za jízdy láká otevřenýni dveřmi další zájemce. Zároveň cestující koučuje, aby se do přeplněného vozidla vešli a když má volnou chvíli, kasíruje jízdné a pouští rádio. Jeho úkolem je také poklepáváním na kapotu navádět řidiče při zastávkách a couvání. Větší autobusy mají někdy vícečlennou posádku, kdy juniorní stevard dává zavazadla na střechu a senior důstojně kasíruje.

I v nacpaném autobuse zůstávají Nepálci klidní a přátelští, maminky často umístí některé z dětí na klín cizího cestujícího. Během zastávek se do autubusu nacpou prodavači občerstvení (a s nimi někdy i žebráci), funguje i okénkový prodej. Na turistických trasách lze předem koupit koupit lístky na "tourist bus" lišící se pouze pevnou dobou odjezdu. Ostatní charakteristiky jako doplňování cestujících a omezený prostor na nohy zůstavají stejné.

Zvlástním zážitkem, který jsme si dopřáli při našem posledním nepálském přejezdu, je jízda na střeše. Pro místní je to přes údajný zákaz běžná záležitost a Martina dokonce ne jedné z přeplněných střech zahlédla cestující kozu.

I když nepálská doprava nebyla ve srovnání s Čínou tak organizovaná a vozidla tak nová a čistá (zázemí podél cest tu není třeba ani komentovat), dostali jsme vždy tam, kam jsme chtěli relativně včas a levně (podle pozorování jsme platili stejně jako místní, narozdíl třeba od vstupného na památky). Uvidíme jaká bude Indie.

Zapsal Jakub 13.11.