Přes Everest do Nepálu

Po důkladné prohlídce Lhasy a okolních pamětihodností jsme vyrazili na zhruba 800 kilometrový přejezd k nepálským hranicím. Jeden den jsme strávili ve druhém největším tibetském městě Žikace, kde jsme viděli sídlo pančhelámy, druhého nejvýznamnějšího duchovního po dalajlamovi. V současnosti však celý komplex funguje jen jako zcela obyčejný klášter, protože mladý pančheláma trvale pobývá v hlavním městě, zřejmě pod stálým dohledem milé čínské vlády. Jedná se prý o pančhelámu vybraného Pekingem po té, co se mnichy identifikovaný a dalajlamou potvrzený pančheláma "záhadně" ztratil.

Cestou jsme se kochali krásnou krajinou a sledovali právě probíhající sklizeň obilí a brambor, na silnici jsme se museli vyhýbat krávám, psům i jakům. Z horských sedel se nám otevíraly nádherné rozhledy na himalájské velikány (nejvyšší sedlo mělo přes 5200 m.n.m.). Také jsme míjeli poměrně dost cyklistů (včetně česko-slovenského zájezdu) a musím přiznat, že i když jde o úctyhodný výkon, příliš jsem jim nezáviděl.

Z Dálnice přátelství, tedy nyní už asfaltky (od r. 2006), mezi Lhasou a nepálskou hranicí jsme odbočili k Mt. Everest base campu a rozbitá cesta dala vzpomenout na Mongolsko. Base camp byl trochu čínský podvod. Naivně jsem předpokládal, že alespoň zahlédneme místo, odkud vyráží horolezci, ale tak daleko turisty vůbec nepouští. E.B.C. jsou jen stany - "hotely" pro turisty a o 5 km dále vyhlídka na krále hor, pro kterou je třeba doprovodu průvodce a vyslechnutí absurdního poučení o zákazu focení se s vlastní vlajkou a hrozbě drakonické pokuty při překročení vymezeného pozorovacího stanoviště. Přesto, když se Čomolungma vynořila z mraků, radoval jsem se jak malý kluk a koukáním a focením jsme strávili asi hodinu, i když ve výšce přes 5000 m.n.m. už byla pěkná zima. Až díky pohledu na vlastní oči jsem naplno pochopil, jak může někoho lákat výstup do tak extrémních klimatických podmínek, navíc s nezanedbatelným rizikem, že se nevrátí zpět. Úchvatný pohled měl i stmelující účinek na skupinu, která se na vyhlídkovém kopečku sešla (a to i když tam převažovali Číňani, na které jsem měl kvůli celému Tibetu trochu pifku). Při návratu ke stanům jsme potkali české sopkolezce (viz. www.nahorudolu.cz) Honzu a Kubu a strávili jsme s nimi moc příjemný večer (díky za přenechanou slivovici:). Zato přespání v base campu alespoň pro mě tak příjemné nebylo, přeci jen 5000 m.n.m. už bylo znát (a upřímně řečeno hořící jačí trus, kterým se topí v kamnech nevoní zdaleka tak příjemně jako dřevo a mojí nevolnosti moc nepomohl). Ranní pohled na Everest ale stál za to.

Poslední den jsme sjeli úchvatným kaňonem k nepálské hranici a po přespání v místní díře po granátu vynuceném brzkým zavíráním hranice jsme další den opustili totalitní stát. Změna byla patrná hned na hranicích, kde Číňané na výstupu!!mají asi 4 stanoviště, kdežto usměvaví nepálští vojáci nás jen nasměřovali k přepážce pro vyřízení víz. Jen nás trochu vylekali slavnostní salvou k místnímu novému roku. S 5 čínskými turisty (prý mohou cestovat bez omezení) jsme se pak společně dopravili teréním autem (bylo opravdu třeba, cesta byla, zvlášť ze začátku, dost výživná) do Káthmandů, kde jsme se úspěšně setkali s našimi novými spolucestovateli - Zdenkou a Frantou.

V Nepálu právě vrcholí svátek Dashain, takže úřady, obchody ani doprava tak docela nefungují, přesto snad zítra vyrazíme na trek kolem Annapuren, takže se asi na dva týdny odmlčíme.

Zapsali Jakub a Martina 17.10.

Lhasa - fotky

Lhasa

Cesta do Tibetu nám vlastně začala už před třemi týdny, a to komplikovaným sháněním permitu. Situace byla o to složitější, že na přelomu září a října v Číně probíhá celá série svátků a volných dnů a nikdo nepracuje. Zaplatili jsme mnoho, ale zdá se že nejsme sami. Zrovna dnes to jeden moravák, kterého jsme tu náhodou natrefili, shrnul slovy: "Bylo to drahé a měli jsme problémy jak sviňa". Takže si nuceně žijeme na vysoké noze - máme vlastní průvodkyni a vlastního řidiče a vlastní pevně stanovený program, který se už nedá měnit, protože policie vše sleduje.

Už po 45 hodinách cesty vlakem jsme vystupovali na novém obrovském a moderním nádraží ve Lhase. A hned první, co jsme spatřili, bylo několik po zuby ozbrojených hlídkujících vojáků, tedy obrázek pro Lhasu zcela typický. Skupiny vojáků (tak 4 - 8) tu potkáte doslova na každém rohu, co chvíli procházejí dokonce i modlitební okruhy a nad nejdůležitějším chrámem hlídkují i na střeše. A běda tomu, kdo začne vytvářet skupinu (a stačí docela maličká). Některá vojenská stanoviště jsou navíc obehnaná kovovými zábranami vyšperkovanými cca 30 centimetrovými bodáky namířenými přímo na frekventovaný chodník.

Včera večer jsme dokonce měli menší policejní představení přímo pod okny naší noclehárny. Policisté rozháněli tibetské prodejce všech možných cetek z míst, kde asi neměli co dělat. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního. Ovšem kolem se ihned utvořil poměrně velký shluk čumilů bránící dopravě na velmi rušné ulici, což přivolalo další policisty a i pár vojáků, a zaujalo hned několik fotografů - mimo jiné i jednoho z našeho pokoje. A nejzajímavější z celé akce, která nakonec vcelku poklidně skončila odjezdem hlavních aktérů, bylo právě jednání našeho fotografa. Jen co udělal několik snímků, urychleně uschoval foťák a opustil pokoj, zřejmě pro případ, že by ho policisté zaregistrovali. Později si dokonce měnil snímky s dalším inkognito fotografem a celou situaci pro nás okomentoval slovy:"My všichni dobře víme, že lidi tady jsou chudáci a vláda se k nim chová hrozně!".

Diskuze na dané téma s průvodkyní se omezila na její varování, že od nepokojů v března 2008 je situace přísnější a že se o politice a soužití Číňanů a Tibeťanů nesmíme bavit ani s ní ani s nikým jiným, včetně elektronické komunikace s domovem, jinak bychom prý mohli očekávat nepříjemnou návštěvu. Nevím, nakolik je takové riziko reálné, ale dobře to vystihuje místní atmosféru.

Jinak Lhasa, tedy její stará část, je moc pěkné město plné poutníků v tradičním tibetském oblečení s dlouhými vlasy spletenými do copánků ozdobených korálky nebo šperky s nefritem a s modlitebními mlýnky v rukou. Přímo fascinující je pak jejich náboženské zanícení a také fyzická kondice - někteří celý okruh absolvují formou leh na zem, vztyk, pár kroků a opět leh, to vše samozřejmě doprovázené hlubokým hlasem brumlanou modlitbou. Kolem hlavních poutních okruhů a v přilehlých úzkých uličkách je množství stánků s nejrůznějším zbožím - modlitební mlýnky, šperky s nefritem, korálky, thanky, jačí máslo, nudle, placky, koření, ovoce, oblečení a další, například i zlaté zuby. Také tu všude snadno koupíte padělané trekové oblečení, z nám známých značek nejvíce frčí Columbia a The North Face. Potala, palác dalajlámů, působí opravdu velkolepě, ale prohlídka je bohužel časově omezená a to na 1 hodinu. Méně velkolepě už působí čínské politice přizpůsobený výklad průvodce, že nevíte, čemu se tady říká osvobození Tibetu? Naštěstí naše průvodkyně to nijak zvlášť neprožívá.

Město se muselo s příchodem železnice (2006) dost změnit a další změny ho jistě čekají i v brzké budoucnosti. Vlaky (počítám v to samozřejmě i vlaky nákladní) do Tibetu jezdí každou chvíli. Navíc celý okraj Lhasy už je kompletně připraven a rozparcelován na další výstavbu. První sídliště už tu stojí, teď jde jen o to, jak rychle budou přibývat další.

Zapsala Martina 12. 10.

Rozloučení s Pekingem

Tak jsme opět v Pekingu. Přes noc jsme protrpěli cestu přeplněným (jak taky jinak) vlakem a teď už si užíváme krásy hlavního města. Navštívili jsme letní palác s krásným rozlehlým parkem plným altánků a mostků a také čtvrť, ve které jsou na sebe natěsnány obchody snad všech existujících výrobců elektroniky (mě se tam nelíbilo a tak jsem si radši venku četla průvodce, ale Jakub byl ve svém živlu). Podívali jsme se do ZOO na pandy (pražská je ale mnohem hezčí) a teď už si jen vyzvedneme hotové permity a hurá na vlak směr Tibet. To znamená, že minimálně do 16.10. budeme bez internetu, tak žádnou paniku (týká se zejména rodičů).

Zapsala Martina 6.10.

Xian a čínské dojmy

Xian (správně psáno asi Xi'an) - další bývalé hlavní město - nám po příjezdu připomněl výhody zamlouvání ubytování předem, na které jsme se tentokrát pro slabý wi-fi signál a nejisté datum příjezdu vykašlali. Po tradičním zakufrování a půldenní procházce deštivým Xianem jsme naštěstí sehnali ubytovaní ve vyhlédnutém hostelu přímo u Velké pagody divoké husy. Návštěva Xianu i související cestování se nesly ve znamení celočínské mobilizace v rámci volna kolem svátku založení ČLR. V zájmu duševního zdraví Číňanů musím věřit, že jinak jich na památkách a na cestách tolik není. Na druhou stranu, zážitek to byl silný, což je dle známé poučky rozhodující kritérium. V dané situaci se nejpříjemnější památkou ukázaly městské hradby, které jsou zachovány v celém čtrnáctikilometrovém obvodu a návštěvníci se na nich krásně zředí. Zážitkem byla muslimská čtvrť s ochutnáváním (ne vždy s dojídáním) místních pamlsků. Obě pagody jsme si prohlédli jen zvenku, ale neodolali jsme terakotové armádě. I přes davy lidí na mě hlinění válečníci zapůsobili a asi to zní nadneseně, ale při pohledu na armádu, která pod zemí vyčkávala přes dvě tisíceletí, na mě dýchala historie (Martina: to mě za krk dýchaly pouze davy mačkajících se lidí).
Pomalu začínáme být odborníci na vyhledávání jídelen s požadovanou kombinací obrázek + cena. Včera jsme si dopřáli oběd ve vyšší cenové kategorii "s ubrusem" a Martininy papričky byly opravdu výživné. Jídlo bylo ale tak dobré, že jsem i já, jako nemilovník palivého, poctivě vyjídal kousky masa. Shodli jsme se, že místní jídlo budeme rozhodně postrádat. Nepřipadá mi, že by zdejší jednoduchá jídla oplývala nějakými u nás nedostupnými surovinami, ale česká čína je prostě jiná. Nejlepší by asi bylo přesvědčit některého z místních kuchařů - nudlářů, aby se přestěhoval. (Těsto pořád dokola natahuje a překládá, až vznikne svazek tenkých nudlí, které pokrájí - vypadá to nesmírně jednoduše.)
Trochu v kontrastu s předchozími řádky působí neustále obležené McDonaldy i KFC a také obliba instatního jídla. Skoro to vypadá, že národním jídlem jsou nudle v kyblíčku k zalití, kterých jsou všude plné regály a Číňané je hromadně konzumují. Horká voda je k dispozici ve vlacích, autobusech i jinde (slouží i k dolévání čaje). Dalším oblíbencem je jednotlivě balený párek, kterému ale mohou podíl masa závidět i tesco párky, jedná se o podivnou hmotu ochucenou sojovkou. Ochutnal jsem i oblíbený dezert - ovocné želé, jehož třaslavá konzistence působí jako vesmírný vetřelec.
I v Xianu jsou všude vidět nové obchody, Velká pagoda vlastně působila mezi obchody, stánky a restauracemi trochu nepatřičně a další nákupní centrum tu roste hned v jejím sousedství. Podle množství obchodů a lidí v nich to vypadá, že ekonomicky na tom minimálně většina městských obyvatel není nijak špatně, i když v místním měřítku je "většina" hodně silným a ošemetným výrazem a obyvatelé některých uliček to asi vidí jinak. Docela by mě zajímalo, jak přesně funguje místní roubovaný kaptalismus. Viditelný je tu tlak na minimální nezaměstnanost - mávači na křižovatkách dublující semafor (sami se podle něj narozdíl od aut řídí), průvodčí v každém autobuse, ale i spoustu obsluhujících v relativně malé, středně drahé restauraci.
Číňané na mě zatím (mimo vlezlých obchodníků) působí uzavřenějším dojmem a určitě mají větší odstup než třeba Mongolci. Příznačné mi přijde i to, jak si pořád hrají s mobily, kontrolují je nebo volají (většinou hodně nahlas). Na druhou stranu, když už s nimi člověk mluví, prýští z nich zvláštní hrdost na Čínu. Nepoznám ale, jestli je to jen vyhranění se navenek, nebo jejich vnitřní přesvědčení.
Na závěr ještě lehce obehraná zelená čínská struna. Dosud jsem neviděl takovou spotřebu obalového materiálu třeba sušenky jsou často kromě kartonu a plastové vaničky ještě jednotlivě balené a sehnat pití ve větší lahvi je někdy bojovka.
Zapsal Jakub 5.10. na cestě ze Xianu do Pekingu

Přes Nanjing do Xianu

Do Nanjingu, města pyšnícího se tím, že kdysi bývalo na chvilku městem hlavním, to šlo snadno. Náš žlutohorský zachránce, pan Hu, nám nejen zajistil lístky, ale dokonce nás odvedl až k autobusu. Po příjezdu do města trošku vázla orientace a my se neomylně vydali směrem od centra. Správně nás nasměrovala až čínská důchodkyně - v Číně skoro nikdo nemluví anglicky (a když už, tak mu stejně nerozumíte, protože čangličtina se od čechangličtiny dost významně liší) ale skoro každý vám rád poradí, vede dlouhý čínský monolog a pak významně poklepe na ceduli autobusové zastávky (pouze čínsky) a diví se, že hloupí cizinci stále stojí a nevěřícně zírají, místo aby se vydali právě popsaným směrem. V Nanjingu nás zaujaly městské hradby, prodejny motorek, babet a mopedů, rikšáci ve žlutých stejnokrojích upozorňující na sebe tleskáním, večer divoce nasvícení draci na náměstíčku blízko hostelu a při odjezdu i neuvěřitelně nacpaný autobusák. Holt svátky jsou svátky.
Z Nanjingu do Xianu žádné přímé autobusy nejezdí (jízdenky na vlak vyprodány do posledního místa, opět díky svátkům) a tak jsme si cestu rozdělili do dvou dnů s přenocováním v Nanyangu. Nanyang je zcela turistů a asi i památek prostý, průvodce se o něm pro jistotu vůbec nezmiňuje, a přesto je to město větší než Praha. Vyznačuje se lidským mumrajem a absolutní neukázněností řidičů všech vozů, mopedů i kol. Taky je tu velmi levně, což mimo jiné dokládá i následující Jakubova hláška: "Super, jsem najedenej a připiclej za 20 korun, asi jsme se dostali do ráje!"
Zapsala Martina 4.10.