Huangshan - Žluté hory v mlze

Kromě počasí nám návštěvu další významné čínské památky zpestřily nepřesnosti v názvosloví. Po cestě jsme zjistili, že nám aktivní pokladní prodal lístky nikoli do města Huangshan (které se ale zároveň jmenuje Tunxi), ale rovnou do městečka Tangkou na úpatí hor Huangshan. Zatím, co jsem se snažil přes čínské studenty neúspěsně zjistit, kudy vlastně jedeme a zda se můžeme nějak dostat do našeho cíle (abych zjistil, že čínská angličtina se hodně liší od té, co znám), Martina z okna zahlédla náš zamluvený hostel Koala, zastavili jsme autobus a byli jsme k našemu velkému překvapení v cíli.

Po poradě na recepci jsme vzdali návštěvu panda zoo a rozhodli se využít mezery v dešti, která měla nastat další den dopoledne. Recepční nás také ujistil, že se dá v horách spát pod stanem. Večer jsme si prohlédli starou část města a ráno nás spolu se skupinou Číňanů už vezl mikrobus směr hory. Vyhodil nás u obrovského moderního terminálu s přibližovacími autobusy. Odolali jsme a vyrazili i s batohy po silnici směrem, kterým proudili autobusy. Pan Hu, kterého zmiňuje i Lonely Planet nás naštěstí odchytil přesně v místě, kde nám pomalu docházel morál a my jsme se rádi nechali zlákat na zamluvení nijak drahého hostelu na kopci a zanechání batohů u pana Hu. Nechali jsme si rozmluvit i asi 15 kilometrové pěší přiblížení po silnici a tak jsme byli za chvíli opět v terminálu, tentokrát jen s malými batůžky jako všichni ostatní.Když autobus vykroužil serpentiny, mohli jsme již vyrazit vzhůru po nejdelších schodech, co jsem kdy viděl (ty, kterými jsme druhý den scházeli byli ještě delší). Asi po 3 hodinách nandavání a sundavání nepromokavého oblečení jsme dorazili k horní stanici lanovky. Cestou jsme míjeli nosiče se vším možným, jejichž odbory zřejmě prosadily nepoužívání lanovky. Mohu prozradit, že slibované slunko jsme nezahlédli a první den jsme neviděli přes mlhu ani nic z výhledů.

Kochali jsme se alespoň pohledy na skupiny Číňanů v pláštěnkách, kteří s nadšením naslouchali výkladu svých průvodců o skalních útvarech skrytých v mlze. Po prvním dnu mi Huangshan připadal jako větší prachovské skály v mlze (i když granit není pískovec) a vhledem k hustému lesu mimo kamenné chodníčky a davům turistů jsem musel uznat, že to opravdu není místo pro chození s batohem a stanem.
(I když pár stanů u hotelů jsme viděli, vypadali ale, že jsou tam nastálo a patří k hotelům.

Druhý den můj dojem výrazně vylepšil nově otevřený okruh kaňonem. Výhledy, které se otvírali v mlze, byly úžasné a betonový chodník byl chvílemi dramaticky přilepený ke slušně vysoké kolmé stěně (ke které byla tím pádem chvílemi přilepená i Martina). Navíc tu nebylo moc lidí. Na hlavním hřebeni nás opět přivítaly davy lidí a déšť a my se vydali na sestup, který jsem pak večer v nohách dost cítil.

Dole mě ještě vytočil řidič přibližovacího autobusu, který mimo nás vezl všechny do nějakého hotelu a aby si ušetřil cestu, vyhodil nás předčasně s ujištěním, že stanice už je jen kousek. Nebyla a já jsem po cestě nespravedlivě nadával na všechny Číňany. Hned vzápětí se u pana Hu ukázalo, že nelze paušalizovat, protože nám dle domluvy zajistil autobus do Nanjingu na další ráno a pokoj i večeře u něj byly luxusní a nijak drahé.

Zapsal Jakub 28.9.

Šanghaj a Expo 2010

V Šanghaji nejsou žádné obyčejné domy. Jsou tu jen domy vysoké, domy hrozně vysoké, pak domy ještě o kus vyšší a sem tam nějaký ten mrakodrap. No a ve všech těch patrech nad sebou samozřejmě bydlí spousta lidí, takže v Šanghaji není člověk nikdy sám. Dav číhá všude, v metru, na pěší zóně, na nábřeží a bohužel i na Expu.
Moji první a velmi pravděpodobně zároveň poslední návštěvu Expa doprovázejí rozporuplné pocity. Výstavu asi nejlépe vystihuje slovo zajímavá, ale to je nakonec kde co. Pavilony byly krásné a originální a tedy určitě i velmi nákladné, ale nejsem si jistá, zda jejich obsah skutečně vystihoval danou zemi.
Český pavilon nás příjemně překvapil, i když u některých exponátů jsme i my zaváhali a dohadovali se, cože to má s naší republikou vlastně společného. Jediné opravdové české zklamání představovala přidružená restaurace s našimi specialitami. Zcela nečeské ceny nás přinutily vzdát se řízku i piva.
S postupujícím časem dav na Expu houstl a prakticky na všechny pavilony se stála dlouhá fronta, na ty nejvyhlášenější klidně i pětihodinová (nevím co bylo uvnitř, ale pochybuju, že to stálo za frontové utrpení). A tak jsme se rozhodli návštěvu Expa ukončit návštěvou gigantického čínského pavilonu. Ne že by nebyl krásný, Číňani se opravdu vytáhli, ale já jsem se rozčílila hned u první prezentace regionu, kterou jsme viděli - shodou okolností se jednalo o Tibet. Důvod byl následující: "By 2020, Tibet together with the whole nation, will achieve the grand goal of constructing an overall moderately prosperity society." A zazvonil zvonec a byl Expa konec.
Jinak jsme v Šangaji samozřejmě viděli i další vyhlášené památky, Bund (tedy nábřeží lemované impozantními stavbami vystavěnými na přelomu století evropany), Pudong (moderní čtvrť zaplněná mrakodrapy) i staré město s vyhlášenými zahradami. Všechno krásné a přeplněné lidmi.
Zapsala Martina 28.9.

Velká čínská zeď

Při pobytu v Pekingu jsme nemohli vynechat Velkou čínskou zeď. Nechali jsme se zlákat na zájezd mikrobusem za cenu třetinovou, než nabízel náš hostel, i když nízká cena měla být vykoupena zařazením prodejních akcí. S podobným typem zájezdu jsme měli zkušenost z Turecka a nebáli jsme se ho.

O průběhu zájezdu napověděl mnohé už zpožděný příjezd mikrobusu k našemu hostelu - průvodce se (zatím s úsměvem) vymlouval na zpomalené spolucestující. V mikrobuse nás pak uvítali tři rozesmátí muži blízkovýchodního vzezření. Když jsme vyzvedli ještě litevský pár, průvodce nastínil program a pustil se do vyprávění o Pekingu a Velké čínské zdi přerušován občas telefonáty a smíchem Íránců, kteří uměli anglicky dost mizivě.

První zastávka, luxusní brusírna a prodejna nefritu naznačila, že účastníci zájezdu nehodlají příliš utrácet, ale rádi jsme si poslechli stručný výklad a prohlédli si brusiče při práci i hotové výrobky. Hlavní Íránec vše poctivě s lehce teroristickým kukučem natáčel, a poté se překotně omlouval, když jsme na něj čekali s odjezdem ke zdi.

Tam nám sice lehce sprchlo, ale to nás neodradilo od výstupu na nejvyšší bod této části zdi. Cestou jsem zpocený obdivoval důchodce a dámy v lodičkách a cedule varující před infarktem působily vcelku věrohodně. Když jsme pod sebou nechali davy turistů, nabídla zeď krásné výhledy a i když lze pochybovat o smysluplnosti díla, jeho mohutnost vzbuzuje respekt. Na vrcholu se s námi chtěla vyfotit postupně celá čínská rodina, až jsem se cítil jako nějaká celebrita. Uplynutím času vyhrazeného na prohlídku jsme se nevzrušovali, neboť jsme u nejvyšší věže potkali i Litevce a při návratu pak i odhodlaně vypadajícího Íránce mířícího vzhůru. Netušil ještě jak jeho seběh zdi po urgujícím telefonátu od kolegů pobaví všechny kromě nyní již lehce nervózního průvodce.

Oběd byl příjemným překvapením, dostali jsme misky rýže a malé talířky, na které jsme si nandavali ze tří různých chodů.

Na řadě byly hrobky mingských císařů, respektive nejzachovalejší z nich. Samotná hrobka odkrytá není, ale vstupní pavilon je hezký. To, že si Íránci nevšímali zákazu focení už ani nikoho nepřekvapovalo a průvodce jen odevzdaně opakoval sdělení nápisu "No photo ", ale když Íranec překočil hrazení a vykoušel, že vystavené zvony opravdu zvoní, průvodce dokonce polekaně zvýšil hlas.

Tím byla vyčerpána památková pasáž a pokračovala ta reklamně-prodejní. Prodejna hedvábí honosně označená jako muzeum kupodivu opravdu nabídla výklad i výstavku k výrobě hedvábí, mohli jsme si osahat jednotlivé hedvábné vlákno i vykoušet roztahování hedvávných chuchvalců do dek.

Další na řadě byla ochutnávka čaje. Íránec nás opakovaně bavil, když využíval krátkých nepřítomností paní, která ochutnávku vedla a hrál si vybavením čajovny, aby se mimo jiné opařil čurajícím panáčkem, určeným ke kontrole teploty vody. Poslední atrakcí byla masáž nohou s následnou nabídkou skvělé všeléčivé vodičky a služeb tibetského léčitele (ten se k nám bohužel ani nedostal, protože z reakcí Litevců vyčetl nulový zájem o placené poradenství).

Všichni účastníci vypadali na konci spokojeně, jen průvodce působil lehce zklamaně, protože jediným, kdo si za celý den něco koupil, byl řidič, který využil slevy v čajovně.

Zapsal Jakub 25.9. na cestě ze Šanghaje do Huangshanu.

Pekingské dojmy

Už při pohledu z okna vlaku po přejezdu mongolsko-čínských hranic bylo zřejmé, že Čína je opravdu někde jinde, a cestou z nádraží do hostelu jsem si proti zaprášenému Ulánbátaru připadal jako Alenka v říši divů. Dojem moderního a čistého města jen umocňovala sobotní doba příjezdu - ulice nepůsobily příliš přecpaně.

Čtyři dny pobytu mě z původního okouzlení do značné míry vyvedly. Kousek od nablýskaných zahrad kolem Chrámu nebes žijí lidé v rozpadajích se chatrčích se slepicemi, na ulicích jsou mimo víkend mraky lidí a aut (i když provoz je přeci jen organizovanější než v UB) a cenzurovaný internet i všudypřítomní vojáci umocňují neodbytný pocit, že něco není v pořádku a že pořádek v širším smyslu je draze vykoupen. (Mimo jiné si v Číně standardně nepřečtete ani tento blog.)

Za rozporuplnými pocity stojí i zařizování cesty do Tibetu, o které jsme věděli, že vyžaduje zvláštní povolení, ale podmínka stálého doprovodu průvodce a především cena zájezdu, bez něhož není údajně možné povolení získat nás nepříjemně překvapily. Až na místě uvidíme, jak je to s proklamovanými opatřeními horké.

Zpětně se musím omluvit lhostejným ruským prodavačům, protože aniž bych chtěl zobecňovat, tak zvláštní obchodnická vlezlost a vypočítavost, kterou na mě zatím Číňané působí mi sedne ještě méně.

Přes drobné výhrady jsem rád, že se do Pekingu před cestou do Tibetu ještě vrátíme. Zatím jsme v poklidném tempu viděli zakázané město, chrám nebes a velkou zeď a za zážitek považuji i trhy s všemožnými dobrotami(i když na hada ani škorpiona jsem se zatím neodhodlal. Navíc skutečnost, že škorpioni nabodnutí na špejli hýbou nožičkami, aby přilákali zvědavé turisty a prodavač je za odměnu mohl osmahnout, by nejspíš pobouřila některé ochránce zvířat - pokud by se tedy také nenechali zlákat.)

I přesto, že mám zvlášť po Mongolsku pocit, že navštívené památky jsou TT - těžce turistické - musím přiznat, že jsou turistické zaslouženě a rád po cestě ještě další tétéčka přidám.

Zapsal Jakub 22.9. na cestě z Pekingu do Šanghaje.

Pozn.: Poprvé jedu lůžkovým autobusem a vedle mě leží na zemi jeden z cestujících jako živoucí důkaz prodejních schopností Číňanů, pro něž počet lůžek není žádným limitem.

Čínská opera

V rámci KPČ (pro nezasvěcené kulturně poznávací činnost) jsme obětovali trochu peněz a zakoupili lístky na tradiční operní představení. Jak moc bylo autentické nebo turistické si netroufám odhadnout, v každém případě to byl zážitek a to dokonce pozitivní. Začátek jsme si zpestřili tradičním klusosprintem - vlastně si nepamatuji žádné divadlo s Jakubem do kterého bych nemusela běžet - a přesně s prvními tóny jsme se zpocení a zadýchaní svalili na naše sedadla.
Čínské pojetí zpěvu patřilo mezi přkvapení večera. Již od rána mi natěšený Jakub neustále předváděl opičáka, tedy tradiční postavu čínské opery, a své představení doprovázel kvílením pouze velmi vzdáleně připomínajícím zpěv. Zpětně se mu tímto omlouvám za své posměšky a přiznávám, že narodit se v Číně jistě by se zaskvěl na místním operním nebi. Snad jen ty artistické prvky tomu scházely.
V čínské opeře se totiž nezpívá, ale skřípe, kvílí a kvíká, podivně se vlní rukama, natřásá tělem a mává střapci či meči. To vše je navíc proloženo akrobatickými prvky, za které by se žádný gymnasta nemusel stydět. No bylo na co se dívat, čínský císař se, narozdíl od naší šlechty, u opery jistě nikdy nenudil.

Zapsala Martina 22.9. cestou do Šanghaje.

O jídle a pití

K cestování neodmyslitelně patří i poznávání místních pochutin a ani my nejsme v tomto směru výjimkou.
V Rusku jsme sice pobývali většinu doby na horách, ale stihli jsme ochutnat čeburjaky - smažené placky podobné langoši s mletým masem uvnitř, vařené taštičky opět s mletým masem, slepované ne jako pirožky po straně, ale jen nahoře, kde vzniká malý otvor, kterým místní vysávají masovou šťávu (jméno jsem zapomněl) a dále boršč a výborné lososové filé (to bylo hned na začátku výletu, když jsme se usnesli, že sice chceme dojet co nejdál, ale ne za cenu přehnaného šetření a že dovolenou si musí člověk užít:)
Z pitiva mi zachutnal kvas, mírně alkoholický (1-2%, případně bez alkoholu) nápoj s nasládlou lehce karamelovou příchutí (znalci ruských poměrů mohou doplnit další charakteristiku), překvapivě dobrá byla i piva, hlavně petrohradská Baltika. Z místních vodek zaujal Bajkal a to včetně stylové lahve.
Mongolská kuchyně na mě působila jednoduše ale chutně. Charakteristické je užití kozího masa, které má podle mého zvláštní příchuť, která pak prostupuje celým pokrmem (což ovšem Martina popírá:) Ruské vlivy jsou znát například na koulích mletého masa v těstě - zde zvané buuz a smažených plackách s masem - chůšůr, obojí ovšem s kozí příchutí. (Může ale jít i o mongolské vlivy na ruskou kuchyni - Čingis!)
Dalším způsobem konzumace kozy je maso nakrájené na drobné tenké plátky, osmahlé a podávané s výbornými nudlemi nebo rýží a další oblohou (mně oslovila výživná kombinace koza, rýže, míchaná vajíčka, kterou jsme si dali po vzoru našeho řidiče, samozřejmě aniž bychom tušili, co si objednáváme). Moc dobrá byla i domácí nudlová polévka - kozí vývar s osmahnutými kousky masa. V obchodech jsme trochu bojovali s pečivem, ale při návštavách mi moc chutnaly po - smažené kousky kynutého těsta pojídané k čemukoli. Naopak mi příliš nesedl nakyslý sušený sýr a to ani varianta z velbloudího mléka.
Charakteristickým nápojem je sutej caj, slaný čaj s mlékem. Ten jsem vypil, když mi ho nalili nebo byla jiná objednávka příliš problematická, ale sladký mám radši. S airagem - nakvašeným mlékem, které má mít úžasné pročišťující účinky - mi naštěstí pomohla Martina a dál už jsem ho nevyhledával - navíc správný airag prý musí být denně čerstvý.
Pili jsme samozřejmě i nápoje bez mléka, králem piv se stal Tiger, ale ani další nezůstávala pozadu, až na Fusion, příliš lehké a vodové.
Už se těším na Čínu a večerní trh s lákavými ale riskantními pochoutkami (jak praví průvodce).
Zapsal Jakub 17.9. ve vlaku do Pekingu.

Ulaanbaatar

Dnes (17.9.) odjíždíme do Číny, takže na rozloučenou ještě pár slov o mongolském hlavním městě.
První čeho si všimnete hned po příjezdu je prach, kouř (ještě nikdy jsem ve městě neviděla lidi s rouškou, a že jich není málo) a dopravní zácpa - ta je věčná. Všichni jezdí zcela nekontrolovaně a co nejrychleji, tedy pokud to jde, a snaží se zabrat každý volný centimetr silnice. Pokud to nejde začnou všichni divoce troubit. Do toho všeho se kdekoliv a kdykoliv motají chodci a k dovršení obecného zmatku stojí uprostřed křižovatky zběsile mávající a pískající policajt, kterého ale stejně nikdo a nic neposlouchá. Prostě a fascinující.
Kromě výše zmíněného tu navíc najdete spousty hospod, bister, restaurací a dalších stravovacích zařízení s jídlem nejrůznějších kuchyní (monglská, čínská, korejská, japonská..) za velmi příjemné ceny. A je tu i několik pěkných muzeí (třeba přírodovědné s kostrou tarbosaura /jako tyranosaurus/) a krásný budhistický klášter s ohromnou asi 27 metrovou sochou Budhy, který rozhodně stojí za prohlídku.
Tak a teď hurá do Číny!
Zapsala Martina 17. 9. ve vlaku do Číny.

Mongolsko - Národní park Terelj

Odjezd do národního parku Terelj proběhl jak se patří dramaticky. Majitel hostelu nám slíbil, že nás tam odveze za cenu benzínu, a jako bonus nás předá jedné známé rodině, která nás popoveze jeste dál a budeme u ní moct přespat. Odjezd byl stanoven na 12 hodin. A pak to všechno začalo... Nejprve majitel volal, že se zpozdí, pak znovu, pak za sebe poslal jiného řidiče. Zkrátka a dobře asi v 6 večer jsme dorazili do vesnice Terelj spolu s řidičem, který zjevně příliš netušil kam nás veze ani komu nás má předat a navrch neuměl ani slovo anglicky. nakonec nás udal jedné sympatické paní, která taky neuměla příliš anglicky a rozběhl se řetězec čekání - na co se čekalo jsme pořádně pochopili až v 10 večer, kdy jsme konečně seděli narvaní na předním sedadle (teda Jakub na sedadle a já částečně na Jakubovi a částečně na motoru s hlavou vraženou do stropu) náklaďáku a řítili se do noci. Prostě ta paní nebyla naše paní, ale její zdravotní sestra. Na paní doktorku, které se někde rozbilo auto jsme napřed čekali v gynekologické ordinaci, pak u sestry doma a na scénu přitom vpadali stále další a další Mongolové, kterým jsme nerozuměli, a pak i naše doktorka, která ovšem místo s námi autem odjela do tmy bez nás a na koni. No, nakonec všechno dobře dopadlo a nám konečně došlo, že jsme čekali na našeho řidiče, který pomáhal spravovat další auto, a že několik Mongolek a dětí vypadajících jako rodinná návštěva nejsou návštěva, ale jen cestující z druhého vozu. A po ďábelské jízdě jsme si už v půl jedenácté vařili večeři v našem stanu postaveném na pozemku paní doktorky.

Protože jsme neměli žádnou mapu, kromě celého Mongolska v krásném měřítku 1:2 500 000, rozhodli jsme se pro nenáročný trek proti proudu říčky Terelj. To se nám ovšem zcela nezdařilo, neboť během jedné z mnoha zkratek se nám podařilo zahnout podél jediného přítoku lehce nesprávným směrem. To nasměrovalo naší další cestu.






Druhý den ráno jsme potkali další turisty, kteří se již vraceli a věnovali nám svou mapu v příznivějším měřítku 1:100 000. Jakub se rozhodl pro ambiciózní plán - krouhnout to přes hřeben (asi 2000 m.n.m. a bez cesty) do sousedního údolí, abychom se nemuseli vracet stejnou cestou. Štěstí, že mě celou cestu poháněl strach z medvěda (který se tu pravděpodobně vůbec nevyskytuje), protože jinak bych na ten krpál pokrytý oceánem šutrů asi vůbec nevylezla.




Nakonec se ukázalo, že horší než přelez hřebenu bude údolí za ním, les, pichlavé křoví a semtam nějaká ta bažinka. Námaha se vyplatila a večer jsme stanovali na pěkné louce spolu s jedním Francouzem, jeho litevskou přítelkyní, mongolským průvodcem a koňmi. Další den jsme pokračovali krásným podzimním a dost dlouhým údolím, které nám odčerpalo dost sil, a tak jsme byli rádi, když nám poslední den už po hodině zastavil náklaďáček napěchovaný vyschlým kravím trusem (pod plachtou), hromadou věcí a 15 Mongoly. Řidič byl ohleduplný, nic ani nikdo nevypadl a kromě jednoho píchlého kola, které pak z neznámých důvodů odšroubovali a přimontovali na druhou stranu podvozku, cesta proběhla v poklidu.




U brodu jsme byli svědky zábavné podívané - vytahování vodou naplněného nablýskaného sedanu Lexus, který zjevně přecenil své síly. Odpoledne jsme završili své mongolské zážitky jízdou na koni a můžu místopřísežně prohlásit, že Jakubův kůň opravdu cválal. Jestli to ovšem bylo se souhlasem jezdce se můžeme pouze dohadovat.



Jakub: Potom, co jsem na průvodci vymáhal rychlejší jízdu a nepodařilo se mi rozpohybovat svého koně, jsme si oře vyměnili a je pravda, že ten jeho byl o poznání aktivnější. Nakonec se mi ho ale dřív nebo později vždy podařilo zastavit, takže můžu tvrdit, že jsem měl situaci v zásadě pod kontrolou.





Zapsala Martina v národním parku Terelj

Mongolskem UAZem - 5. část - Závěr

Po třech přespáních u jezera Tsagan Nur (White Lake), kde jsme si pěšími výlety odpočali od auta, vyrážíme zítra zpět do UB a snad není příliš brzy na hodnocení.

Na dvanáctidenní cestování najatým autem s náhodnými spolucestujícími a neznámým řidičem jsem nejdříve hleděl s lehkou nedůvěrou jako na nutný kompromis pro poznání různých podob Mongolska. I když si myslím, že po další době by mě dlouhé (a drncavé) přesuny začaly otravovat, jsem moc rád, že jsme se pro výlet rozhodli. Travnaté pláně, ze kterých se jako ze zeleného oceánu vynořují kopce a skály, pustá Gobi včetně propagační písečné duny, spousta zvířat, rozesmátý řidič a pohodoví Holanďané.

Zapsali Martina a Jakub během jízdy po Mongolsku.

Mongolskem UAZem - 4. část - Mongolské zážitky v kostce

Během ďábelské jízdy autem nějak nestíháme dělat plynulý a hlavně na sebe navazující zápis, tak to vezmu malinko zrychleně a hodně napřeskáčku.

Už si docela rozumíme s naším řidičem, a to i přesto, že umí jen mongolsky, asi 5 slov anglicky (hello, go, lunch a na další si právě teď nevzpomínám), a rusky asi tak jako já s Jakubem, což znamená skoro vůbec. Jmenuje se Dzorigo, nebo tak nějak podobně, nikdo z nás to neumí pořádně vyslovit.

Cestou vídáme spousty dravých ptáků a svišťů, kteří jsou velmi pravděpodobně oblíbenou potravou zmíněných dravců. A podle průvodce si i Mongol na svišťovi pěkně pošmákne.

Písečné duny byly fajn, ale nějak si nepadly do oka s naším foťákem. Už sice zase fotíme, ovšem ubohý zoom upadl do, snad dočasného, písečného kómatu. Občas zlobí krytka.

Dukaz zlobive krytky

Trochu se nám ochladilo, fouká, a i když se Mongolsku říká země modré oblohy, tak už od rána prší. Zkrátka a dobře po Rusku nás už i tady dostihlo podzimní počasí. Turistů už moc není a včera jsme viděli asi tři náklaďáčky stěhující složenou jurtu, její obsah i obyvatele do města. Má to i svou lepší stránku, dnes opět spíme ve vyhřáté jurtě vybavené malými, ale výkonými kamínky.

Dnes jsme viděli stěhování jurty i se psím bonusem. To znamená, že se celá rodina i s jurtou nacpe do auta a psíci běží za vozem. Náklaďáček každých 500 metrů zastaví, počká, až ho psi dohoní a jede se dál.

Mongolskem UAZem - 3. část

Tak jsme za sebou nechali Gobi, písek, prach, kamení a skály a rozvlněné velbloudy, a pokračujeme na sever. Krajina se změnila, teď jsou kolem samé zatravněné kopce a spousta dobytka, kozy, ovce, krávy, koně a dokonce jsme viděli i jaka. Sem tam kolem stád projede jezdec na koni, takže když si odmyslíte jaka a kovbojovu nezaměnitelnou mongolskou vizáž, máte chvíli pocit, že jste se ocitli na divokém západě.

Došlo i na kulturu a my jsme viděli klástery Ongyin golyn a Erdene Zuu. V prvním z nich nás prováděl jedenáctiletý budoucí duchovní, kterému neznalost angličtiny nebyla vůbec na překážku. Při obřadu, kterým nám (snad) požehnal v jediném dosud opraveném chrámu kláštera jsem měl hodně zvláštní pocit.

Klášter Erdene Zuu má vhodnou polohu na místě bývalého hlavního města Čingischánovy říše (Karakorum) a je tedy zrekonstruovaný více. Přesto je srovnání se stavem před likvidací komunisty smutné.

Mongolskem UAZem - 2. část - Pouští

Poušť byla plná zážitků, viděli jsme písečné duny, spali v mongolském hostelu, jedli velbloudí sýr a také jsme absolvovali jízdu na velbloudovi. Já jsem se toho svého docela bála, pořád cenil zuby a snažil se drbat hlavou na hrbu. No, myslím, že já i můj velbloud jsme si oddechli, když byla jízda u konce.

Jakub: Mně se velbloudi moc líbili, chvílemi jsem měl i naivní pocit, že mně ten můj poslouchá, když se nechal přesvědčit k doběhnutí naší malé karavany. Pan majitel jel první, prozpěvoval si a moc si nás nevšímal.

Před odjezdem z pouště jsme se ještě podívali na místo nejslavnějších mongolských dinousauřích vykopávek. Kromě nádherných pohledu na útesy planoucí v západu slunce jsme nic neobjevili a tak se nás netýkal pokyn ze vstupenky “nedotýkat se peleontologických nálezů“.

Mongolskem UAZem - 1. část

Cesta autem po Mongolsku je rozhodně zajímavá záležitost a kdo to neviděl, asi si to těžko představí. Ano, samozřejmě jsme si četli o tom, jak špatné jsou tu silnice, ale asi nikdo z nás nebyl připraven na to, že silnice, alespoň taková, jak si ji představujeme my, zmizí těsně za hranicí Ulanbataru. To znamená včera asi 260 a dnes přibližně 360 km po polní cestě. největší zážitky za poslední dva dny jsou: opravdový a nefalšovaný velbloud, který byl součástí obrovského stáda koz, krav a ovcí, a oběd v jurtě. Náš řidič potkal známé, vyrazil na oběd a nás vzal s sebou (nic jiného mu ostatně nezbývalo). K obědu byla nudlová polévka a láhev vodky.

Zážitek z ohromného volného prostoru, kde vyjeté koleje jsou jediným viditelným lidským zásahem je nepřenositelný a nádherný. Pocit z prázdných travnatých ploch je trochu něco jiného než rozhledy na horách.

Po dvou dnech jízdy jsme dorazili do přírodní rezervace s ledovou soutěskou. Ačkoli poslední led roztál během srpna, procházka údolím byla nádherná a kromě spousta ptáků, sviště a zvláštních myší jsme viděli i dvě (asi) zmije.