30. listopadu 2023

Barcelonské cestovní zamyšlení

V těžkých cestovatelských okamžicích (a že jich je) si říkám, jak perfektní by bylo být tu bez dětí. Myslím ty moje tři skákající blechy. Viděla bych všechno. Jedla bych co chci a kde chci. Dělala bych jen to, co uznám za vhodné. 

Navštívili jsme milión dětských hřišť, ZOO a absolvovali nespočetně živých diskuzí o tom, co si dáme k jídlu (KFC rozhodně nepatří k mým favoritům). A pak přijde záblesk a my jsme schopni absolvovat prohlídku galerie! Jako zázrakem nikdo nekřičí, nehádá se, nešťouchá do bratrů. Barcelonský přírodní úkaz!

V takových světlých okamžicích vidím, že díky dětem vidím. Nemám žádný to do list. Nepospíchám, ono to ani nejde. Loudáme se, poflakujeme, zevlujeme. Pozorujeme město z jiné perspektivy. Poletující papoušci? Sama bych si možná nevšimla. Ulička s komiksovými obchody? Nechala by mě úplně chladnou. Picasso? Já ho ráda nemám. Jak se sakra může líbit šestiletému klukovi? Život je plný překvapení.

A tak odhazujeme průvodce. Zase. Nejprofláknutější památky jsou stejně jen na rezervaci. Možná mineme top 10 doporučených míst. Možná najdeme místa vlastní.






15. listopadu 2023

Město zbytečných balkónů

Každé město má něco jedinečného. Barcelona má Gaudího, Sagradu, pravoúhlé ulice, vlnící se domy, barevné mozaiky, davy turistů.  A nepoužitelné balkony. Úzké nudličky venkovního prostoru romanticky zarámované křehkým tepaným zábradlím. Jedna nad druhou, jedna za druhou. Pečlivě naskládané na sobě jako vyžehlená trička v komínku. Na každý balkon se stěží vejde maličká židle. Nikdo tu nesedá. Nikdy. Kolem židle schází prostor, nedá se projít, posadit, natáhnout nohy. Nepraktické. Nefunkční. Nádherné. 

Tak jako samotné město. Stokrát popsané v průvodcích, a přece v mnoha ohledech překvapivé. Alespoň pro mě.

 

Barcelona je kosmopolitnější, než jsem si kdy u nějakého města dokázala představit. Procházíte městem a míjejí vás tváře. Bílé a ještě bělejší. Opálené do hněda, tmavší i úplně černé. Na chvilku se posadíte na pláži nebo dětském hřišti a v několika minutách kolem vás barevně defiluje celý svět. 






26. května 2023

Plážové radosti v Pusanu

Poslední zastávkou na naší cestě byl přístav Pusan, v onen čas u nás proslavený díky údajnému nevhodnému chování člena české vládní delegace. Můžeme si gratulovat, Češi opět zabodovali. Kromě zmíněného incidentu je Pusan známý zejména pro svoje rozlehlé písečné pláže.

Léto daleko, vítr fučel a na koupání to nebylo ani pro náš otužilecký tým. I přes lehkou nepřízeň počasí bylo na plážích dost rušno, takže jsme se mohli plně věnovat naší oblíbené kratochvíli – očumování. Čím vzdálenější země, tím zábavnější je pozorovat každodenní chování a zvyky místních.

Na pláž se chodí v každém počasí. Na procházku, na pokec, po škole, na rande, na večerní ohňostroje (ty vzhledem k naší rodinné konstelaci viděl naživo pouze Jakub). Nejdůležitějším prvkem každé plážové návštěvy je fotografie. Fotí se všichni a všude. Ideálně svůj snímek vyšperkují véčkem nebo srdíčkem vytvořeným z prstů. Klasické české „sýr“ pak skvěle nahrazuje místní „kimči“.

O další působivý zážitek se postarala neplánovaná návštěva rybího trhu. Jakub to tak prostě má. Chce vidět i ochutnat všechno plus ještě něco navíc. V přízemí tu z kádě vyberete rybu, rejnoka, mušle nebo jinou mořskou prapodivnost, a v patře vám to s patřičnou úpravou naservírují. S mojí korejštinou nám nakupování šlo opravdu skvěle, ještě že máme ruce. V jídelně nás čekalo překvapení. Místní gastronomický podnik se totiž specializuje na sašimi, tj. dochucené syrové maso. Štěstí, že vše servírovali s bohatou oblohou. Mrskající se chapadla se asi nestanou naším rodinným favoritem. A navíc se špatně chytají hůlkami.

Hluboký dojem, a to doslova, zanechala i návštěva mrakodrapu. Pro velký úspěch a ohlasy jsme to absolvovali hned dvakrát. Jednou v mlze, kdy bylo snadné být hrdinou, podruhé s výhledem. Část s prosklenou podlahou nabízející pohled dolů byla opravdu nezapomenutelná. Konec dobrý, všechno dobré. Nepozvracela jsem se a i tuto korejskou nástrahu jsem překonala s čistým štítem.












22. května 2023

Ostrov Jeju

Jeju je typická korejská dovolenková destinace. Letenku opravdu není těžké koupit, ze Soulu se sem létá prakticky každou hodinu. Letadla jsou kupodivu dost obsazená, a to květen rozhodně nepředstavuje vrchol místní sezóny.

Je tu krásně. Moře, kormoráni, fóliovníky a kvetoucí pomeranče. A také větrno. Většinu výletů jsme absolvovali za neustálého fičení silného větru, ve kterém nám poletovalo oblečení, vlasy, popruhy od batohů a občas i děti.

Půjčené auto nám pobyt ozvláštnilo a přineslo nový vhled do korejské kultury. I ta nejlevnější auta z půjčovny jsou super nablýskaná a působí tak luxusně, až se člověk skoro bojí usednout za volant. Na celém ostrově jsem neviděla vyšší povolenou rychlost než 8O km/h, a to včetně dvouproudé dálnice. Oblíbená je zejména „šedesátka“, prokládaná dlouhými měřenými úseky ještě populárnější „třicítky“ (před každou školou). Některá pravidla silničního provozu jsme po úvodních nejasnostech museli nastudovat na internetu. Kdy, kam a na kterou šipku na semaforu můžu odbočit, si nejsem jistá dodnes.

Hlavní turistická místa jsou, i mimo sezónu, obložené davy Korejců, kteří se všemi možnými i nemožnými způsoby chrání před dotěrným sluncem. Ústřední motto ostrova a vlastně i celé země je „hlavně se neopálit“. K vidění jsou kromě klobouků, čepic a slunečních brýlí také „elegantní“ turistické rukavice a pro Evropany zcela neobvyklé masky či speciální náplasti zakrývající obličej.

Příjemným aspektem místních turistických tras, tedy pokud cestujete se třemi malými hemžícími se kluky, je pečlivé zajištění všech cest. Většinu času se jde po upravených chodníčcích a všechna exponovaná místa jsou beze zbytku obehnaná zábradlím. Ale pozor! Jestliže děti nemáte a nejste obeznámení s korejským výletním stylem, asi vás to bude pěkně štvát. Za vrchol místní trekové kultury považuji luxusní záchody s vyhřívanými prkénky (uprostřed lesa) a automat na sprej proti klíšťatům umístěný na začátku jedné z tras.

Mimo procházky a výlety do přírody Jeju nabízí neuvěřitelný počet dalších atrakcí. Hustota muzeí je taková, že o kvalitě některých z nich mám značné pochybnosti. Z vlastní zkušenosti můžu doporučit místní Muzeum letectví. Jedná se o atrakci pro vytrvalce a obzvlášť odolné matky. Kluci, včetně toho dospělého, tam strávili nekonečných pět hodin a odešli jen proto, že jsem na tom opravdu důrazně trvala.










21. května 2023

Soul

A začínáme pěkně zostra – velkoměstem všech velkoměst – Soulem. Viděli jste někdy nějaké fotografie Soulu aneb, jak se tomu říká v průvodci, Seoul´s landscape? Hlava na hlavě, budova na budově, moře mrakodrapů, oceán paneláků, kolony věčně stojících aut a nekonečná záplava nočních světel všemožných barev a odstínů? Tak za mě to přece jen tak úplně neodpovídá.

Možná proto, že s malými dětmi preferujeme spíše kratší vycházky do klidnějších míst a parků, mi Soul nepřipadal ani super obrovský ani extra přeplněný. Myslím, že jsem si vždycky představovala všech 25 miliónů místních obyvatel našlapaných na prostoru jednoho standardního evropského města a očekávala jsem neustále se hemžící dopravní a lidský mumraj, ve kterém snadno ztratím (pokud možno) všechny tři děti. Realita je naštěstí trochu jinde – prokázáno nakonec i tím, že jsme se všichni, včetně kluků, v pořádku vrátili a neztratil se vůbec nikdo. A jak tedy co nejlépe popsat Soul? Zkuste si v duchu postavit Prahu nejméně dvacet pětkrát vedle sebe, ubrat historické centrum, a naopak přidat několik Jižáků a pár desítek až stovek mrakodrapů.

Orientace v rozsáhlé síti místního metra je až překvapivě snadná a vše je dostupné v angličtině. Metro samotné má ve stanicích zabudovanou prosklenou bariéru oddělující nástupiště od kolejí, s dveřmi, které se otevírají pouze po příjezdu vlaku. To je samozřejmě sen všech rodičů věčně pobíhajících a strkajících se malých kluků. A ani vagóny nebyly kupodivu tak přecpané – vždycky jsme se bez problémů vešli, a to včetně batohů a kočárku. Dalším velmi příjemným bonusem je pak opravdová (nikoliv pouze inzerovaná) bezbariérovost všech stanic a přestupů, minimálně tedy těch, kde jsme byli. Naší největší metrovou výzvou tedy bylo soudcovat nikdy nekončící bitky o to, kdo jako první zmáčkne tlačítko ve výtahu.

Za necelý týden, který jsme v Soulu strávili, jsme toho zase tolik nestihli. Kluci mají své vlastní tempo a ve většině případů není radno objevování nových míst příliš uspěchat. Myslím, že všem se líbila návštěva paláce Gyeonbokgung – děti si užili střídání stráží a já zástupy korejských turistů v tradičním oblečení (k zapůjčení v četných provozovnách v těsné blízkosti paláce). Zvlášť dámská verze tradičního kroje hanbok vypadá nádherně a je zde k vidění v mnoha barevných provedeních a vzorech. 

Velký úspěch měl i výlet na N Seoul Tower – něco jako naše Petřínská rozhledna, ale v mnohem modernějším provedení. Kluky ovšem namísto působivých výhledů na město zajímala hlavně cesta lanovkou a záplava růžovo-červených kapesních zámků zabírajících každý milimetr k tomu určeného zábradlí. Korejci na to jdou prakticky a pokud si chcete pojistit svůj vztah, stačí vhodit peníze do příslušného automatu a jistota věčné lásky spolu s plastovým zámkem je vaše. Jen se musíte modlit, aby vám váš dobrý úmysl nepokazily nejmenované zvědavé děti. Dalo mi velikou práci přesvědčit Davida, že ty špatně připevněné zámky si opravdu nemůže odnést... A tak si svou lásku dobře hlídejte a zamykejte pro jistotu alespoň na dva západy!

Mezi nejsilnější soulské zážitky počítám Tomášův pád do vody při pohodové procházce kolem říčky Cheonggyecheon, což je něco jako pražská náplavka. Že se minimálně jedno z dětí neplánovaně vykoupe, s tím jsem počítala. Už podle obrázků v průvodci bylo zřejmé, že místní nehluboký vodní tok je přímo prošpikovaný lákavými mostky v podobě do vody položených kamenných kvádrů. Ale, že na to bude stačit méně než pět minut, to překonalo dokonce i moje nejdivočejší odhady. No, dostal podvlíkačky a takto elegantně oblečen pokračoval v promenádě. Pokud tedy v příští sezóně přijdou v Soulu do módy líbivé černošedé trekové podvlíkačky, může si naše rodina hrdě připsat všechny zásluhy.

Ostatně, korejské módní trendy jsou zcela nevyzpytatelné. Kde jinde můžete vidět takový mix: Turisty kompletně zahalené od hlavy až k patě, a to včetně prudce elegantních trekových rukavic a ještě "stylovějších" náplastí na tvář, hlavně aby se ani kousek těla nevystavili jarnímu slunci. na rande s roztomilou, obvykle růžovou, plastovou natáčkou na ofině. Nějak se mi nepodařilo zjistit, v jakém okamžiku natáčku sundají a ukážou světu svoje perfektně natočené vlasy. Decentně oblečené mladé lidi, kteří svůj dokonalý krémovo-béžový outfit korunují obřími plastovými crocsy případně huňatými růžovými pantoflemi. 

A abyste si nemysleli, že všechno bylo až moc jednoduché, přidávám zábavnou historku o tom, jak je důležité pečlivě nastudovat průvodce, popřípadě alespoň plán metra (ani jedno rozhodně není můj styl). Přeci, kdo mohl tušit, že stanice Children´s Grand Park nemá vůbec nic společného s místem Grand Park, kde je obrovská zoologická zahrada s ještě větší lanovkou, na kterou se hlavně Jakub opravdu moc těšil... Nevadí, díky mé nechuti plánovat do detailů jsme alespoň navštívili místa obě (Children´s Grand Park = malá ZOO, velký park a krásná dětská hřiště) a viděli toho zase o kousek více.








Jižní Korea – Cesta za seriálovým snem

Upřímně jsem si v někde v koutku duše úplně maličko myslela, že tahle cesta bude jedno velké zklamání, kdy se propastný rozdíl mezi růžově přibarvenou seriálovou Koreou a jihokorejskou realitou stane pomyslným hřebíčkem do rakve mých zájmů. Na druhou stran, po téměř dvou letech studia korejštiny (jestli se tomu tak se třemi dětmi dá říkat) a hlavně super intenzivního sledování korejských romantických seriálů (to už je s rodičovskou o něco slučitelnější) jsem to prostě musela vidět. Moje rodina je naštěstí i naneštěstí tak šílená, že do toho šla se mnou. Takže hurá za mým korejským snem – s Jakubem, kočárkem, dvěma obrovskými batohy a třemi předškolními dětmi...








26. února 2017

Jak jsem si oseděla zadek

Jak Chile tak i Argentina se pyšní nekonečnou flotilou nablýskaných dálkových autobusů. Sedadla jsou většinou pěkně polstrovaná a pohodlná, samozřejmostí je WC a příjemným bonusem večeře a snídaně, pokud cestujete přes noc.  Zatímco cestou na jih jsme tento místní fenomén vyzkoušeli jen jednou a pak jsme si cestování ulehčili přeletem, cestu na sever jsme pojali jako velký autobusový road trip. Pro jihoamerické zeměpisce přidávám stručný popis: Chalten – El Calafate – Rio Gallegos – Puerto Madryn – Buenos Aires, úhrnem tedy 41 prosezených hodin za pět dni. Co dodat, konečně jsem plně docenila ergonomické heslo svého zaměstnavatele: "Best position is next position! ". O autobusech to tedy platí zcela jednoznačně.

A co je tedy cestou do hlavního města k vidění? 

Kompletní díra po granátu Rio Gallegos – Radotín je oproti tomuto městečku přímo pulzující metropole. Ale konečně alespoň jedno místo, které alespoň trochu odpovídá mým představám o jižní Americe.
Pláně, suché pláně a pláně křovinaté. Stovky kilometrů liduprázdné roviny.

Puerto Madryn – příjemné přímořské letovisko s plážemi táhnoucími se ještě daleko za město. Přes místní zimu jsou tu k vidění velryby a tlusté svetry – oboje pouze dle fotografií v muzeu. V letní sezóně malá rezervace s tuleni. Je na ně hezky pohled, a ještě lepší poslech. Kdo by to byl řekl, že chrochtají i jiná zvířata než čuníci.

A konečně Buenos Aires. Přiznáváme se, kulturu jsme lehce vypustili a vrhli se do bloumání centrálními ulicemi a do víru nákupů. Vrcholem byl nedělní bleší trh, jehož rozměry i obsah na mě hluboce zapůsobily. Vůbec nechápu, kde se tu vzaly ty nekonečné hromady starožitnosti a bazarových skvostů.

Na závěr zbývá jen jedno – doosedět si zadek cestou domů.


Zapsala Martina 23. 1. 2017

23. ledna 2017

U ledu


S Chile se loučíme krásným městečkem Puerto Natales. Připomíná nám Aljašku a Island a to i přesto, že jsme tam nikdy nebyli.

Patagonské zážitky pokračují v Argentině. Perito Moreno je ledovec, který v dobrém ukazuje, jak může vypadat přírodní cirkus pro turisty. Svah protkaný lávkami, ze kterých se z různých vzdáleností a perspektiv díváte na obrovský ledovec. V ledovci to výhružně praská a duní a každou chvíli z něj odpadne kus ledu. Odpolední návštěva dává dobrou šanci najít si místo bez turistů a přírodní show si pěkně vychutnat. Asi není třeba vysvětlovat, že fotky ani video zážitek stejně na 100 % nepřenesou. Teorii ledovců jsme si následně doplnili v novém Glaciariu (muzeu) v El Calafate.

Další destinací je El Chalten. Podle cedulí argentinské hlavní město trekingu, jinak vesnice plná hospod a ubytování. Bál jsem se podobné regulace jako v Chile, ale Argentinci to zatím berou o poznání volněji. Žádná registrace pokud se držíte v určité oblasti a na vyznačeném tábořišti platí, že kdo dřív přijde, ten se vejde (vešli se všichni). Ano, volnost se tu pořád nedá srovnat s jinými kopci, kde jsme byli, ale odměnou je nádherná, různorodá, a na to, kolik je tu lidí, i čistá příroda.


Zapsal Jakub 23. 1. 2017